Kotel nepravd, faulů a překřikování

Prosím, je alespoň jeden výrok pravdivý?

Faktická správnost bohužel účastníky diskuze příliš nezajímala; jen každý třetí výrok jsme mohli označit jako pravdivý. O nejzávažnější nepravdy se podělili tři politici mezi hosty: Tomio Okamura, Vít Jedlička a Jan Bartošek.

V hodnocení by dopadl jednoznačně nejhůře metalista Aleš Brichta, ale u něj nebylo jasné, co měl vůbec diskuzi přinést. Ani jedno jeho vyjádření neodpovídalo reálnému stavu věci, a tak kromě povídání nepravd přispěl jen vulgárním obrázkem na triku, které musel v průběhu vysílání zakrývat.

(motiv trika Aleše Brichty)

Z hostů měl jednoznačně nejvíce prostoru Tomio Okamura a využil jej pro smršť v naprosté většině nepravdivých nebo překroucených výroků. Snažil se vykreslit vládu jako instituci, která rozsáhle pomáhá uprchlíkům. Nepravdivě.

Z naší kompletní analýzy můžeme jen stručně shrnout, že vláda nepostavila žádný „koridor“ pro uprchlíky ani neodsouhlasila přijetí 3500, ale jen 1500 migrantů. Předseda SPD vládě také upíral zásluhu na jednorázovém zvýšení důchodů a aby strašil před bojovníky Islámského státu, uváděl smyšlená vyjádření Europolu.

Ani poslední z trojice příznivců vystoupení z EU se nenechal zahanbit co do dezinterpretací. Krajský předseda Svobodných Vít Jedlička vymyslel fámu o vystoupení Rakouska ze Schengenu, k němuž nikdy nedošlo. A diváky dále děsil, že Česku může kvůli Lisabonské smlouvě Unie násilím přidělit 10 milionů uprchlíků; tedy v praxi uprchlíka na obyvatele.

(Tomio Okamura, Vít Jedlička, Aleš Brichta a Michaela Jílková, Máte slovo)

Na pravdivých faktech nezaložila diskuzi ani strana odpůrců vystoupení z Unie. Alespoň se ale nemýlili tak tragicky jako předcházející řečníci. Závažnější prohřešky zaznamenal hlavně lidovec Jan Bartošek. Tvrdil například, že Česko nikdy neřeklo, že bude slučovat rodiny. Přitom naše zákony tuto možnost obsahují bez ohledu na aktuální situaci.

Na  protivníky také útočil tím, že bychom se dopustili válečného zločinu, nepřijmeme-li uprchlíky, kterým hrozí smrt. To je však nepravdivé a přemrštěné vyjádření, protože válečný zločin může být spáchán jen během válečného konfliktu. A třebaže Aleš Brichta hovořil o blížícím se střetu s muslimským náboženstvím, v naší republice alespoň prozatím válka není.

Moderátorce slouží ke cti to, že se jí několik nepravd podařilo opravit hned poté, co byly řečeny a její výroky odpovídaly realitě.

Argumentační fauly: červená karta pro Okamuru

Avšak nejen nepravdivé informace poškozují debatu. Podobně zhoubné jsou však i takzvané argumentační fauly, tedy diskreditace, manipulace a zkreslování dosažené porušením pravidel logiky nebo působením na emoce.

(všechny ilustrace argumentačních faulů přejaty z Centra občanského vzdělávání)

Velmi časté bylo v pořadu zastrašování. Aleš Brichta hovořil o uprchlících jako o „dobrácích, co vyrazili na Vandr do Evropy“, čímž je zesměšňoval. Jan Bartošek se zase s radostí trefoval do Tomia Okamury, kterak znemožňoval rozumnou diskuzi a polarizoval obě strany. Vít Jedlička se pro změnu obligátnímu přirovnání k Hitlerovi přiblížil alespoň připodobněním unijního zemědělství k Sovětskému svazu. Je snad legitimní srovnávat současnou situaci s hladomorem a znárodňováním?

Bartošek: „Jestliže říkáte tyto své fráze, směřuje to k tomu, že chcete poškodit Českou republiku a lidi této země.“ „Apelujete tady na naprosto primitivní lidský strach.“

Jedlička: „Hospodaření Evropský unie díky těm kvótám a díky těm regulacím je horší to zemědělský, než jaký bylo během Sovětského svazu.“

Přímo modelový příklad faulu chybné příčiny předvedl Tomio Okamura:

Okamura: „Nejnižší nezaměstnanost, kterou jsme měli za posledních 25 let, byla před vstupem do Evropské unie, bylo to v roce 1996 3,9 %. A naopak po vstupu do Evropské unie byla nejvyšší v historii.“

Přitom nijak neprokazuje, že úroveň nezaměstnanosti má konkrétní vazbu na vstup do EU. Pouhá časová posloupnost není důkazem. Navíc zamlčuje, že nejvyšší nezaměstnanost byla v roce 2000, tedy před členstvím.

Ničivými jsou pro debatu i uhýbání odpovědím a snaha o její převedení na jiné téma. Tento nešvar naštěstí nepřipouštěla moderátorka, takže odvádění pozornosti politikům často neprocházelo. Přesto se o ně Okamura snažil téměř neustále a musel být i třikrát za sebou napomínán, aby zodpověděl otázku.

Dalším klasickým faulem bylo zobecňování jednotlivých případů. Ten naopak bohužel politikům prochází téměř vždy.

Okamura: „Největší úbytky v cestovním ruchu máme teď, protože se kvůli imigrantům, kvůli tý zvěři, která znásilňuje v Německu, bojí turisti do Evropy.“

Obdobně předseda SPD založil svou argumentaci o smysluplnosti evropských dotací na jediném případě, kdy „včera mluvil s ředitelem gymnázia na Moravě“ o jedné žádosti o unijní prostředky. To ale nemůže nic říkat o obecném stavu věci.

Smutnou pravdou je, že mnozí z nás většinu argumentačních faulů ani nevnímají, protože jsme si na ně zvykli. Právě proto bychom se před nimi měli mít na ještě větším pozoru a zabránit tomu, aby podkopávaly racionální diskuzi.

Kdo má slovo?

Pořad Máte slovo je založený na přizvání politiků, odborníků a veřejnosti. O ekonomické výhodnosti proto poté debatuje ekonom s důchodcem z Říčan, aby se v zápětí zapojil i zpěvák a přinesl svůj jistě fundovaný vhled do otázek migrace. Oba jsou přitom představeni jako „zástupci veřejnosti“, aniž by bylo jasné, proč ji zastupují zrovna oni.

(nejčastěji užívaná slova v pořadu)

 Diskuzi tak obohatil i majitel úklidové firmy z Plzně Tomáš Bursa svou nenapadnutelnou analýzou, co se zlepší po vystoupení z EU: „No bude to lepší pro celou naši společnost.“ – Jílková: „Ale v čem?“ – Bursa: „V čem? V ekonomice, v ekonomice, v potravinách, ve všom. To se týká úplně všeho.“

Debata šesti hostů a malého publika připomínala místy spíše hádku, kdy se řečníci chvílemi překřikovali a jindy si skákali do řeči, aby se dostali ke slovu. Za hodinu si hosté a moderátorka skočili do řeči dokonce 225krát; tedy každých 16 sekund. Nejaktivnější byla právě Michaela Jílková s téměř 40 % případů. Zdatně ji ale doháněl Tomio Okamura s 35 %.

Velkým překvapením nebude, že to je s velkým náskokem právě Okamura, kterému ostatní nejčastěji vstupovali do projevu. Předseda SPD přesto opanoval diskuzi alespoň co do prohovořeného času.

(podíl slov v pořadu)

I v tomto zmatku se však moderátorka dokázala umě pohybovat a podle situace aktivně korigovala diskuzi nebo předávala slovo. Jílková také několikrát uvedla na pravou míru argumentaci některých hostů a navzdory živosti pořadu víceméně udržela směr trváním na nastolených tématech.

Moderátorka byla kritičtější k hostům, kteří zastupovali skepsi vůči politikám EU; opravovala některé zdroje, uváděla na pravou míru faktické údaje a dožadovala se odpovědí. Toto zaměření na jednu stranu bylo zřejmě dané horší úrovní argumentace tria Okamura–Jedlička–Brichta, jak jsme ji popsali v předchozích řádcích.

Zmatení diváků

Úroveň jednotlivých vysílání pořadu je velmi kolísavá. Jeho překřikovací formát zůstává, avšak v závislosti na hostech a tématu se může zvrhnout v téměř cokoliv.

Zatímco když jsme analyzovali relaci o korupci, hosté se víceméně drželi pravdivých údajů, loňské vydání o kouření vypadalo spíše jako zkouška všech přítomných, jestli je možné napěchovat všechny proveditelné argumentační přestupky do jedné hodiny (1. část a 2. část). A dařilo se jim to velmi zdárně.

Naneštěstí ať už moderátorka protistrany dokáže částečně usměrnit, nebo se jí naprosto vymknou z rukou jako v případě diskuze o kouření, divák odchází od televizoru zmatenější než když přišel. Je nepřijatelné, aby dvě třetiny vyjádření byly nepravdivé nebo zavádějící a řečníci bez větší kontroly přesvědčovali diváky o svých výmyslech, navíc za používání řady argumentačních faulů.

Na úroveň hospodské hádky pořad shazuje skákání do řeči jako legitimní způsob získání slova i výběr hostů, včetně „zástupců veřejnosti“ (nyní třeba zpěvák a facebookový odborník na migraci Brichta a podnikatel „všechno bude lepší“ Bursa).

Autory textu jsou Michal Zeman, Johana Janoušková, Daniel Urbánek.