Zatuhli jsme v minulosti

Počátek března odkazuje v kalendáři na několik historických událostí 20. století, které jsou však připomínány pouze v úzkém okruhu lidí. V mnohém však hovoří k naší aktuální situaci více, nežli by se na první pohled zdálo.

Jednou z nich je bezesporu 5. březen 1946 a „fultonský“ projev Winstona Churchilla, který mimo jiné otevřeně konstatoval ve výroku: „Napříč kontinentem se od Štětína na Baltu po Terst na Jadranu spustila železná opona.“, že svět je po druhé světové válce rozdělen (přinejmenším) na dvě části. Jakkoliv Churchill vycházel z čistě politické (velmocenské) politiky – ve svém zjednodušení jasně popsal stav světa pro příští desetiletí. Svět byl reálně rozdělen, železná opona vznikla i fyzicky a toto rozdělení nepřinášelo jen nějaké teoretické politické těžkosti, ale ovlivnilo reálně životy mnoha generací. Situace roku 1989 nám v „táboře míru“ mohla připadat jako do jisté míry definitivní konec této polarity – ostatně, politicky nám to potvrdily okamžiky vstupu do NATO či Evropské unie. Problémem těchto kroků však bylo, že přicházely jaksi „samozřejmě“, bez vnitřního přesvědčení společnosti. Bylo to prostě „správně“. Diskuse o alternativách, nesamozřejmosti, naší roli a budoucnosti byla mimo jiné ovlivněna i tím, že jakékoliv zpochybnění bylo hystericky odkázáno na vzývání starých pořádků. Argumentace komunistickou minulostí se tehdy stala karabáčem v rukou těch, kterým chyběly argumenty, a stačil pocit, že jdeme správnou cestou. Což o to, instinkty a pocity jsou v politice stejně důležité, jako reálné argumenty – i to je přirozenou vlastností politiky. Pak je ovšem na místě nebýt překvapen, když emoce a iracionální argumenty dokážou v jiném politickém kontextu obracet názor veřejnosti opačným směrem.

Otázkou nyní není, zda patříme k Západu či Východu. Západ totiž dávno ztratil jasné kontury, včetně zpochybnění sebe sama mnoha válečnými i ekonomickými úkroky či naopak rozpačitou beztvářností. Východ se naopak navrátil k despotické logice budování vlastního vlivu, která v podstatě nepotřebuje ideologii. Příslušnost k jedněm či druhým je přemýšlení v logice roku 1946. Otázka zní jinak. Jsme vůbec ztotožněni s demokracií? Nejsme náhodou ochotni tento princip opustit ve chvíli, kdy nám případný blahobyt nabídne jiná forma vlády – více či méně diktátorská? Manipulace s fakty ve veřejném prostoru, zmatení pojmů a postojů, politika strachu a hledání zjednodušených řešení – to vše jsou momenty, které dějiny znají příliš dobře. Pokud na ně veřejnost začne slyšet, nechá se jimi vláčet, přijme logiku, že jedni sice zavírají politické vězně, ale druzí stejně „bijou černochy“, pak je možné prakticky cokoliv, co se nám dnes zdá ještě zcela nepředstavitelné. Nejsme nikde zakotveni, pokud tím tedy nemyslíme naši historickou schopnost a vlastnost přizpůsobivě přežít vše.

Winston Churchill hovořil v roce 1946 o politickém rozdělení světa – o železné oponě. Ptejme se i dnes na rozdělení světa – a nepotřebujeme k tomu přitom vůbec politiku. Kde je dnes to „my a oni“. V bohatých a chudých? Ve vzdělaných a nevzdělaných? V lidech žijících v jistotě a v těch, co utíkají před nejistotou? Na tato fatální rozdělení přitom nepotřebujeme ani hranice státu, máme je uvnitř naší vlastní společnosti. Jen se pak ve chvíli vnějšího impulsu divíme, když se projeví. V přemýšlení o světě, ve kterém žijeme, jsme možná logicky, avšak píliš pohodlně zatuhli v logice roku 1946 – východ, západ, dobro, zlo. Jenomže se píše rok 2016 a jako každý špatný generál se připravujeme na dávno minulou válku…