Šokující příběh o tom, že svět je obyčejný a normální, díl druhý

Sníh roztál a na zahradách kvetou první sněženky. To je největší změna, která se tu udála od mé poslední návštěvy. Jinak se tu žije dál – alespoň na první pohled – nevzrušeným tempem.

Jsme zpět v malé jihočeské vsi Bečice. Zpět proto, protože tu sledujeme celoroční projekt, díky kterému se změní veřejné prostranství před místním úřadem. Na tom by nebylo zas až tak nic moc zajímavého, ovšem tahle proměna je trochu specifická: zapojuje se do ní celá ves (první díl blogu si přečtěte tady).

Bečická proměna patří mezi pět projektů, které jsme v Nadaci Via podpořili programem Místo, kde žijeme. Ten finančně podporují firmy NET4GAS a skupina Hornbach. Skupiny lidí, kteří na vsi chtějí společně změnit své okolí, dostanou od Nadace Via grant, odbornou pomoc a také jakési průvodcovství celým procesem, takzvaným „komunitním plánováním“ a „komunitním rozvojem“. Příběh Bečic ukazuje, co konkrétně si pod těmito trochu cize znějícími pojmy představit.

Proč zrovna Bečice? Čím že jsou výjimečné? Ničím. A v tom to právě je. Je to úplně obyčejná malá ves o pár desítkách obyvatel, kde se dějí úplně obyčejné věci.

„Někdy to tu není tak idylické,jak jste minule psali,“ vítá nás Tereza, přítelkyně místního starosty. Ano, pravda je, že ve vsi není všechno dokonalé. Místní se snaží něco udělat s pláckem přímo před úřadem, který ves dlouhé roky rozděloval.

Právě takové projekty podporujeme. Takzvané komunitní plánování mimo jiné znamená, že se lidé sejdou, aby diskusí došli ke kompromisu, co má na sporném místě do budoucna být. Jde o veřejná prostranství, která nakonec mají sloužit celé vsi – tedy všem. Až se lidé rozhodnou, začnou brigády, kdy si spoustu věcí obyvatelé dělají svépomocí. A nakonec to všechno pořádně oslaví.

Smyslem celé věci je, aby se lidi dali dohromady, potkali své sousedy a přišli na to, že u řady věcí nemusejí čekat na zásah zvenčí, ale že si je mohou udělat sami. Jak říkáme občas v nadaci: vlastně není ani tak zásadní, co na místě vznikne. Jde o celý ten proces: nové vztahy, novou energii v místě a fakt, že se lidé učí pečovat o společný prostor.

V Bečicích jsme dnes na druhém plánování. Na kamnech se zase kouří z hrnce s ovocným čajem. Na baru čeká cukroví. Pro člověka, který přijede z velkého města, je vždycky uklidňující vidět, když je čaj na stejném místě jako minule.

Diskusi řídí konzultantka Tereza, která se stará o to, aby se lidé nepřekřičovali . Minule se místní rozhodli, co by na plácku chtěli. Na základě toho vytvořil architekt dva návrhy, jak by celé prostranství mohlo vypadat. Dnes si lidé vybírají, který z návrhů jim vyhovuje více – a co se jim na návrzích tak úplně nezdá.

Základní shoda je takováto: Chceme mít posezení, občas ugrilovat prase, vzadu mít moštovačku pro celou ves, vedle toho plácek na fotbal a taky malé hřiště pro děti.

A otázka dnešního dne zní: kde přesně má co stát, z jakého materiálu to chceme? Nakoupíme – jak říká pan architekt – „herní prvky“? Nebo si sami uděláme dětské prolézačky z jílu a z vrbového proutí? Má být v přístřešku záchod, nebo nám stačí ten na úřadě? Musíme kopat vodu? A nakonec, nemohla by být ta moštovačka taky rovnou na úřadě?

„To je nějak moc velké. Žádný tenisový kurt na Wimbledon nepotřebujeme, stačí normálně plac na dvě branky,“ zní z publika, když architekt ukazuje vizualizace. „Radši uděláme krb z cihel, hotový, takový ten plechový kupovat nebudeme!“ zní další názor.

Diskuse trvá desítky minut. Snad největší zásek přichází u tématu „čarodějnice“. Oheň se totiž v posledních letech dělal nedůstojně, na parkovišti před úřadem. A když na společném plácku bude vesnický gril, ale nikoliv ohniště, jak to skloubit? Čarodějnice holt v krbu neuděláš. „Dobrá, tady ten strom vysadit nemusíme a necháme tam místo, aby se tam dalo udělat i ohniště,“ uzavírá debatu architekt.

Po dvou hodinách je jasno. Hřiště pro děti bude přírodní, hřiště na fotbálek jednoduché, moštovačka bude taky, a rovnou v novém přístřešku.

A co dál? Dokumentace, stavební úřad, to vše se musí stihnout docela rychle, aby se na jaře mohly konat první brigády.

Do Bečic se zase vrátíme. A na ViaBlog sepíšeme, jak se věci změnily.