Když o vzdělání učitelů, sestřiček a strážníků rozhodují lidé odtržení od praxe, tak je to problém

V souvislosti s efektivním fungováním státu se často hovoří o nutnosti dodatečně vzdělávat pracovníky, kteří zajišťují fungování státu a obcí, jenže praxe ukazuje, že k tomu ministerští úředníci a politici přistupují špatně.

 V posledních letech se rapidně zvýšili požadavky na vzdělání učitelů, zdravotních sester a například i městských strážníků. Nikdo nepředložil jasné zdůvodnění jak a proč je třeba pro tyto profese vyšší vzdělání. Navíc se tyto změny s odstupem několika let ukazují slušně řečeno jako kontraproduktivní nebo ještě lépe absurdní. Obce mají problém sehnat strážníky, v nemocnicích je málo zdravotních sester a školství je v takovém stavu, že již protestují i samotní studenti pedagogických fakult. 

Ve spoustě měst a obcí pracovali dlouhé léta strážníci, kteří měli pouze výuční list. Nikomu to nevadilo, velitel konkrétní městské policie a vedení radnice byli s jejich prací spokojení.

Ve školkách, školách nebo školních družinách pracovalo mnoho učitelek, učitelů a vychovatelů, kteří dělali svojí práci mnoho let, děti je měly rády, s jejich prací byl spokojen ředitel školy i rodiče. Vzdělání učitelů bylo různé, ale vždy přiměřené tomu, aby mohli učit konkrétní předmět nebo organizovat program ve školce nebo družině. Podobné to fungovalo i v případě zdravotních sester, přesněji absolventek klasických středních zdravotnických škol. Studentky chodily na praxi již v průběhu školy, kdy pod dozorem pomáhaly v nemocnicích. Po maturitě byl pro zdravotní sestry vytvořen plán dalšího vzdělávání, když zdravotní sestřička měla pracovat na ARO, JIP, porodnici, EEG, atd.

 Systém fungoval až do doby než několik úředníků, kteří v životě nebyly v praxi, spáchaly novely zákonů a poslanci, kteří jsou odtrženi od života svých voličů takové novely schválily.

1, Městský strážník

Od Prahy až po malá městečka nebo obce bylo a je mnoho strážníků, kteří svůj rajón dobře znají a strážníky zase znají sousedé. Tito strážníci měli často dlouholetou praxi a mnozí z nich ve své obci u Městské policie pracovali od jejího založení. S prací těchto strážníků byl spokojen velitel i zastupitelé obce.

Jenže v roce 2008 byla jako součást novely o Policii ČR schválena novela zákona o obecní policii 553/ 1991 Sb. -  kde byla stanovena podmínka, že strážník musí mít povinně maturitu. Nikdo neřekl proč to musí být, čemu při výkonu služby pomůže skutečnost, že strážník bude mít maturitu. Naprosto absurdní je skutečnost, že tato novela, tento požadavek měl i retroaktivní účinnost. Tedy, že se toto rozhodnutí týká i strážníků, kteří již pracují, často i mnoho let, u obecní policie a svojí práci dělají dobře.

Již před novelou zákona o obecní policii byl v mnoha městech a obcích problém získat nového kolegu, kterého by taková práce bavila. Potom co na konci roku 2015 museli řady městských strážníků opustit kolegové s mnohaletou praxí, ale bez maturity, tak se situace ještě zhoršila - v tomto článku  nebo v reportáži ČT

Maturita sama o sobě k lepší práci strážníkovi nepomůže. Taková podmínka staví z pohledu vzdělání stejné nároky na městské strážníky, policisty a vojáky.  Je tedy jasné, že pro zájemce o práci v uniformě bude městská policie až tou poslední volbou.

2, Zdravotní sestry

Víc jak půl století fungoval systém studia a výchovy nových zdravotních sestřiček prostřednictvím středních zdravotnických škol a po maturitě toto vzdělávání pokračovalo dalšími kursy a školeními podle toho na jakém oddělení měla sestřička pracovat (operační sál, ARO, JIP, EEG, atd.). Takový způsob fungoval. Lidské tělo se za posledních 20 let nijak zásadně nezměnilo, tedy pokud pominu deformace způsobené vysedáváním u počítače a psaním SMS. Nezměnily se ani základní požadavky na práci začínající zdravotní sestry, přesto nějaká „moudrá hlava“ vymyslela, že čtyři roky střední školy s praxí a zakončení studia maturitou jsou málo. Ozývaly se názory, že je třeba držet krok s ostatními zeměmi EU, kde je sedmileté vzdělávání základního zdravotnického personálu. Jenže již před 10 – 15 lety bylo vidět, že v těchto zemích EU je nedostatek zdravotních sestřiček.

Výsledek je vidět prakticky v každé nemocnici, je jím nedostatek zdravotních sester.

Kde je problém?

Základ problému je v zákonu 96/2004 Sb. Práce zdravotní sestřičky je těžká, psychiky náročná, málo placená a v porovnání s úředníky na ministerstvu také spojená s velkou odpovědností. Dnes, na základě podmínek stanovených v zákoně 96/2004 Sb. navíc spojená s dlouholetým vzděláváním, spoustou teorie a s minimem praxe. Výsledkem je skutečnost, že dnešní studentky musí vedle čtyř let na nějaké střední škole ještě studovat obor ošetřovatelství další minimálně tři roky na vyšší odborné škole nebo vysoké škole. Ve výsledku tyto studentky (a pár studentů) s tituly DIS nebo Bc. Jsou méně připraveni na praxi v nemocnici než byly absolventky klasických středních zdravotnických škol. Navíc mají v součtu sedm let na to, aby si rozmysleli zda budou dělat zdravotní sestřičku nebo s titulem DIS, Bc, Mgr. si budou užívat klidné práce a pravidelné pracovní doby na nějakém úřadu.

Sice se objevují první úvahy o tom, že by se doba vzdělávání zdravotních sester mohla změnit a zkrátit , jenže systém již v minulosti fungoval a nejlepší by tedy bylo se vážně zamyslet nad tím kdo a proč původní systém vzdělávání zničil a lepší řešení nenabídl.

Dnes musí mít nová zdravotní sestra DIS nebo Bc. titul. Nikde není stanovena podmínka odborné praxe a navíc jako střední školu před VOŠ nebo VŠ mohla mladá zdravotní sestra klidně absolvovat gymnázium, stavební průmyslovku nebo jinou střední školu, která nesouvisí se zdravotnictvím. Takže délka vzdělání 7 a více let jsou jen prázdné řeči. Ve skutečnosti musí studovat obor ošetřovatelství 3 roky na VOŠ nebo VŠ bez důrazu na praxi.

3, Učitelé

Práce učitele, především práce učitele na základní škole, je hlavně o jeho osobních vlastnostech, o životních zkušenostech a schopnosti zaujmout žáky i s tématem, o kterém si sebevědomí puberťáci myslí, že jej v životě nebudou potřebovat. To samé platí ve školkách nebo družinách, kde pro práci není důležitý vysokoškolský diplom z konkrétního typu školy, ale schopnost děti zaujmout, vymyslet pro ně program a včas si všimnout kluka nebo holčičky, kterým není dobře nebo je trápí něco jiného.

Takové zadání, v době kdy jsem chodil do školy, splňovali i středoškoláci, kteří se nedostali na pedagogickou fakultu, a učitelé – důchodci, kteří vypomáhali, když chyběla učitelka nebo vychovatelka.

Systém fungoval a v tomto prostředí chodili do školy i dnešní úředníci, kteří připravili novelu zákona a poslanci, kteří jí schválili. Vždy byli výborní učitelé, průměrní i takoví, kteří nenaučili nebo jejichž výklad byl nudný a nezajímavý. To platilo před 100, 50, 10 lety a platí to i dnes bez ohledu na titul, který učitel získal.

Jenže v roce 2012 byla schválena novela zákona o pedagogických pracovnících a vyšla ve sbírce zákonů pod číslem 198/2012 Sb.

Výsledkem byla situace, že učitelé byli posuzování nikoliv podle toho zda dobře učí, jestli jsou s jejich výukou spokojeni rodiče a ředitelé škol, ale podle toho zda splňují kvalifikaci podle zákona.

Takže učitelé a vychovatelé, kteří v naprosté většině případu již měli vysokoškolské vzdělání nebo tak dlouhou praxi, že by se to dalo hodnotit jako absolvování „vysoké školy života“ museli ve svém volném čase začít znova studovat.

V naprosté většině případů bylo těmto učitelům velmi rychle jasné, že jim dodatečné studium nabídne pouze setkávání s dalšími kolegy z jiných škol a po odborné stránce se jedná o pouhou teorii nebo opakování věcí, které sami již dávno znali a používali ve své praxi.

Tím nejkřiklavějším byl problém Univerzity Jana Amose Komenského ( nebo v tomto článku ). Takže úředníci vymysleli a poslanci schválili povinnost dalšího vzdělávání učitelů, jejichž přínos pro výuku je taktně řečeno sporný. Navíc praxe ukázala, že dodatečné vzdělávání učitelů minimálně v jednom případě zajišťovala univerzita, která měla problémy s akreditací i s úrovní samotné výuky.

Přístupu byrokrata a úředníka přesně odpovídá názor bývalého ministra školství p. Chládka a šéfa školských odborů p. Dobšíka,   kteří chtěli budovat prestiž učitele na základě jejich vzdělání a titulu. Na takovém přístupu je vidět, že tito pánové jsou velmi odtrženi od praxe. Prestiž a respekt si učitel, ředitel ani ministr nevynutí nějakým titulem nebo názvem pozice, kterou zastává. Prestiž si učitel získá svojí každodenní prací, tím, že dokáže naučit a látku vykládá tak, že žáky a studenty zaujme. Prestiž si získái tím jak se k žákům chová, jak si dokáže zjednat pořádek ve třídě. Jenže zrovna toto jsou zkušenosti, které se velmi těžko popisují ve vysokoškolských skriptech.

Důkazem toho, že v přístupu ministerských úředníků a přístupu tvůrců osnov pro výuku budoucích učitelů je něco dlouhodobě špatně je mimo jiné i iniciativa mladých studentů - budoucích učitelů .  Tito studenti jsou sami nespokojení s výukou a především s tím, že se velmi dbá na teoretické znalosti a málo času se věnuje praxi, tedy skutečné průpravě jak učit a diskusi nad způsoby učení.

Mezi politiky se vedou diskuse zda je možné stát řídit jako firmu. Někdy to je možné ihned, někdy je to možné pouze částečně. Co by měli úředníci a politici z fungování firem převzít je skutečnost, že pokud něco funguje, tak do toho „nešťourám“ a tím spíš pokud nemám lepší řešení.

Případ strážníků, zdravotních sestřiček i učitelů ukázal, že pokud o jejich práci rozhodují úředníci a poslanci, kteří jsou odtrženi od reality všedního dne, tak je to špatně a situaci to velmi zhoršuje.