Karel Kryl jako nepříjemné zrcadlo

Karel Kryl. Pro několik generací symbol roku 1968, jeho píseň „Bratříčku, zavírej vrátka…“ emotivně, možná sentimentálně, pateticky, ale se silou prožitku vyjádřila zmar nadějí roku reforem. Stal se tak symbolem naděje i pádu myšlenek na změnu. Co na tom, že reforma systému komunistického státu patrně nebyla možná, navíc, okupace překryla všechny rozpory Pražského jara. Jak píše aktuálně a trefně Petr Pithart: „Ty tanky poskytly reformnímu komunismu nevyvratitelné alibi, které jej – očima jeho představitelů – jednou provždy historicky rehabilitovalo.“

Karel Kryl se po své emigraci stal nejen symbolem roku 1968, ale také nesmiřitelným kritikem prázdnoty normalizace, ztráty svobody, zdánlivé spokojenosti „blahobytu v mezích zákona“. Jeho písně a texty směrované k realitě komunistického Československa nemířily primárně ani tolik vůči politické garnituře, o které se nedělal iluze. Směrovaly k tiché a mlčící většině. Stačí si dobře poslechnout jeho dlouhou píseň Martina. Je přesným a jasným výčtem toho všeho, čeho by Kryl osobně nebyl schopen, pokud by zůstal žít v Československu.

Jenže společnost, lidé a jejich vidění světa miluje černobílé obrazy. Když se Karel Kryl vrátil do Československa, pozdravil na prvním koncertě publikum: „Ahoj, občani…“ – a to za ohromného a nadšeného potlesku dotyčných občanů – spolutvůrců nové demokracie. Když se však vzápětí začíná Kryl vyjadřovat kriticky k negativním jevům divokých devadesátých let, stal se pro mnohé nepochopitelným. Když automaticky nejásal a přesně popisoval negativa, nebyl chápán. Lidé očekávali černobílou reakci – když odmítal komunistickou diktaturu, musí přece jednoznačně vítat cokoliv, co následuje po jejím pádu. Nebylo tomu tak. Ano, jednoznačně odmítal diktaturu a neexistenci základních lidských práv. Byl pro demokracii a férový souboj politických stran. Jenže vedle toho byl i pro vládu práva, právní stát. A vedle toho se nebál ani slov, jako byla solidarita. Místo toho byl však konfrontován s divokým kapitalismem ignorujícím právo a bránícím se jakémukoliv náznaku slova socialismus – logicky, tolik zprofanovanému. Sobecký liberalismus nebyl Krylem vzýván jako jediná správná alternativa dějin. Dostávalo se mu tak nálepky kverulanta, zhrzeného člověka, který není z podstaty spokojený se vším. Přitom chtěl jen normální (nikoliv normalizovaný) stát, kde se člověk dovolá svého práva a zároveň má vedle odpovědnosti i nárok na potřebnou míru solidarity.

Kdo ví, jak by se dnes díval na to, co zahlcuje náš veřejný prostor. Těžko říci přesně, jedno je však jisté – kriticky. Dnes už přitom ani nelze hovořit o žabomyších válkách, dávno jsme tento eufemismus překonali. Rozdělení společnosti, vzájemná obviňování, prorůstání byznysu a politiky, ztráta funkčního pojmu „veřejný zájem“. To vše si mentálně neseme možná již z normalizace, generačně pak bezpochyby také z divokých devadesátých let.

Karlu Krylovi se přitom v posledních letech dostalo i pro něj možná až absurdních poct, pamětních desek, bust či jiných veřejných „zkamenění“. Z hlediska jeho naturelu je však nutné něco jiného – ne kamenný Karel Kryl – ale Karel Kryl čtený, chápaný a ve vší břitké kritičnosti a ironičnosti inspirující.