Kam se poděla občanská výchova?

Takovými tvrzeními se v dubnu 2016 prezentoval na veřejné debatě o problematice daňových rájů a daňové optimalizace pořádané sdružením Glopolis nikoliv Václav Klaus, či Pavel Bém ani Andrej Babiš, ani žádný feudální poddaný, ale ekonomický analytik občan Lukáš Kovanda.

Jako by tím však naplňoval étos výše jmenovaných neslavných postav české demokratické historie, z nichž první dva jmenovaní Klaus a Bém vynikali přístupem "zvolili jste si nás (nebo ty co nás zvolili), tak do voleb mlčte", třetí svým pokusem o nepřátelské převzetí státu jako rozšíření svého firemního portfolia doposavad veřejnou moc privatizuje a obchoduje s ní bez politického programu ad hoc jako se službou na zprostředkovávání dotací sobě a svým známým či jako s prostředkem zvyšování nátlaku na konkurenci a čtvrtý, jejich historický předdemokratický předchůdce, zase odevzdaně a bez sebemenší spoluzodpovědnosti za výsledek závisel na jasnozřivosti svého pána.

Kde se v tom všem však ztratil občan demokratického státu? Na rozdíl od dob feudalismu či od toho, co se nám snažili vtloukat soudruzi Klaus s Bémem, či jejich následovník Babiš, jsme všichni občany s vlastními právy a povinnostmi, mezi které patří také spoluzodpovědnost nás všech za budoucí směřování naší země. Jsme to my občané, kdo tvoříme jako zaměstnanci i zaměstnavatelé práci, která u nás vzniká, to my vychováváme nové pokolení a spravujeme naši zemi, nikoliv armáda námezdných dělníků s nimiž máme kontakt jen při platbě daní či jednou za pár let u voleb. Stát jsme my. I firmy jsme my, lidé, občané.

My všichni využíváme každý den ve velké míře veřejných služeb, které nám redistribucí daní většiny těch, kdo je zde skutečně zaplatí, umožňují získat za nemálo přerozdělených veřejných prostředků vzdělání, používat veřejnou infrastrukturu (chodníky, vodovod, veřejné osvětlení,...), zdravotní péči, tu a tam se sociálně posunout o kousek výš, být vzdělaným občanem, dobrým rodičem, podnikatelem či zaměstnancem. To my občané, nikoliv roboti či excelové tabulky jsme hybnou silou jak domácí ekonomiky, tak společnosti a veřejné správy.

V případě, kdy se prokazatelně ziskové podnikatelské subjekty - kde zisk tvoří naši spoluobčané, kteří dnes a denně jak při výkonu své práce, tak mimo ni používají naše společné veřejné služby - u nás přiměřeným daňovým odvodem nepodílí na úhradě a rozvoji veřejných služeb, okrádají tak nás všechny, své zaměstnance  - naše spoluobčany -, tedy sebe a své děti nevyjímaje.

Tolerovat či omlouvat takovou praxi rovná se dobrovolnému sebeokrádání ve prospěch těch nejbohatších. Házet vinu na stát, jehož služby si přece platíme z daní, je buď naivní (stát přece není ta nejlepší specializovaná firma vybraná konkurzem do příštích voleb, ale mnohaoborový, neustále se vyvíjející z principu nedokonalý správní organismus jehož jsme jako občané přímými akcionáři), nebo silně alibistické (přehoď problém na někoho, kdo se zrovna nemůže bránit) nebo snad dokonce přímo klausovsky manipulativní (hlavně neřešte pravé zištné příčiny).

Jsme občany se spoluzodpovědností za naše veřejné statky. Když nás někdo okrádá, je na místě se bránit. Stát je náš nejlepší nástroj, tak jej používejme, zlepšujme a braňme. Stát jsme my.