Lžou a nevadí to...

Veřejný prostor zas a znovu zahltily výroky prezidenta České republiky, kterými tentokrát zpochybňuje rozhodnutí soudu v „kauze“ Peroutka. Martin Groman slova prezidenta okomentoval velice systematicky, když pod sebe dal několik objektivních informací, ze kterých vyplynula přinejmenším manipulace z neznalosti (ale spíše vědomá lež). 

1) Miloš Zeman se dnes vyjádřil především ke druhému ze svých výroků. Hájil se, že Peroutkovi ho ve svých pamětech připsal literární vědec Václav Černý a Peroutka "toto přisouzení" do své smrti nedementoval. "Jinými slovy soudkyně si hraje na literární kritičku, popírá pramen, který se jmenuje profesor Václav Černý...“
Miloš Zeman, duben 2016

2) „Přátelé mi řekli, že mi (Václav Černý) připisuje onu větu, a tak jsem si dovedl představit i všechno ostatní. Ačkoli mne svrbí prsty, já přece se zřeknu toho, abych napsal jeho portrét, ačkoli by to mohla být zábavná povídačka. Je pro mne nenapadnutelný z důvodu, který já daleko více uznávám než on. Pražským pánům by připravilo značnou radost, kdybychom my dva se začali potýkat, a lepší češtinou, než se obyčejně děje. Ušetřili bychom jim kus práce, mohli by jen citovat. Tak tedy raději ne...“
Ferdinand Peroutka, prosinec 1977 (publikováno 1995)

3) „Vím a mohu s naprostou určitostí prohlásit, že prof. Černý se mýlí, když přičítá autorství proslulé věty „Chtěli jsme zpívat s anděly, musíme výti s vlky“ Ferdinandu Peroutkovi. Autor té nešťastné věty žije v New Yorku, a, nepochybuji, Černého omyl opraví, až se o něm dozví.“
Miloš Jiránek, leden 1978 (publikováno 1995)

Martin Groman přitom ještě ve výčtu dokladů pokračuje. Nacházíme se tedy v případě prezidenta republiky zas a znova ve stejném modelu. 1) Člověk řekne ve veřejném prostou lež – a je to shodou okolností prezident. 2) Záhy se zcela dokladovatelně objeví informace, že se nejenže mýlí, ale prostě lže. 3) I přes tyto informace to s voliči a podporovateli dotyčného nepohne s obecným: "No a co."

Jaký z toho máme mít pocit – kromě pocitu pro mnohé nepochopitelného souznění lháře s masou občanů? A lze si z toho dokonce vzít i nějaké ponaučení?

Podle mého názoru, nejde o to, zda dokážeme vyvracet lži Miloše Zemana (což se musí dít i nadále každopádně). Musíme se postarat o to, aby lidé nebrali lež na lehkou váhu. A to je mnohem více o nás i těch, co říkají "No a co.", než o nějakém prezidentovi. Je to o tom, že si tito lidé (a my ne?) myslí, že lžou všichni "veřejní činitelé" – takže v tom rozdíl nevidí. A když jim lhář konvenuje, je jedno, že lže… Čím to, že jsme se dostali do podobné situace, kdy je lhaní na veřejnosti přijímaným faktem neovlivňujícím rozhodování? Mám to své kořeny jak v minulosti posledních desetiletí, tak ve vývoji po roce 1990.

Předně je zde poměrně silná tradice nenazývání věcí pravými jmény. Okupace se pro nás stala bratrskou pomocí, umlčení reformy se stalo konsolidací a nenormální systém pak normalizací – a tak by se dalo docela (ne)hezky pokračovat dále. Celé generace vyrostly nejen v schizofrenii dvojitého myšlení, ale v systému slov bez obsahu či s obsahem naprosto opačným…

Situace po roce 1990 nepřinesla žádnou revoluční katarzi, změna politického systému totiž nevymění společnost. Zakořeněná pravidla i pojmy normalizace se tak staly přirozenou součástí našich životů i veřejného prostoru. Pod ideou budování nové liberální „spravedlnosti trhu“ jsme pak vědomě vytěsňovali problémy ve vývoji společnosti. Politické elity se pak staly součástí této „hry slov“ – a abychom nezůstávali pouze v nějaké černobílé logice zlých komunistů či levicových demagogů a pravicových spravedlivých. Pojmy jako „odklonit“ či nazvat lež mystifikací vnesli do prostoru ministr ODS Kocourek a aktuální předseda TOP09 Kalousek. Na druhé straně si vzpomeňme na zatuhlé vykrucování hejtmana Jihomoravského kraje Haška po návštěvě v Lánech… Vědomá a průhledná lež již v naší politice není důvodem pro sebereflexi, natož pro opuštění funkcí. A volič s tím vlastně počítá. Jedněm odpustíme lež, protože aktuálně bojuje s Milošem Zemanem, druhému naopak proto, že ho hájí. Nic to však nemění na tom, že jsme opustili prostá pravidla pravdy a lži, jak je vtloukáme do hlav našim dětem. Pokud by mělo platit, že „lež má krátké nohy“, pak jí zjevně dnes stačí na to, aby „přesprintovala“ krátkodechý svět mediálních kauz, aniž by se k ní kdokoliv následně vracel… (Nejsem přitom tak naivní, abych nevnímal, že lež k lidskému životu patří, je však otázkou, jakou má hrát roli ve veřejném prostoru.)

Politici v demokracii mají být ti, kteří vykupují pravomoc odpovědností, nutnost kompromisu povinností nebalamutit ve svůj prospěch. Je to zdánlivě málo, ale úplně by to stačilo.