4.0 to dáš! Průmysl 4.0. Dáme to?

“4.0 – to dáš!” křičela jsem na 39 km pražského maratónu na kamaráda, který byl dle mého odhadu v ten moment vzdálený asi 1 minutu od vodičů, kteří běží na čas rovné 4 hodiny. A protože po mně vesele mrskl mokrou houbičkou, odhadovala jsem, že na to má. Měl a dal celý maraton pěkně pod 4 hod.

Moje stručné zvolání mi připomnělo jiný výraz s 4.0. Průmysl 4.0.  Palčivá otázka dnešní doby, kterou se zatím většina z nás snaží míjet a ignorovat.  Jenže zde to nepůjde snadno být jen divák.  Tedy možná ano, ale pak to znamená, že za 5 let už asi nebudu v byznyse, budu zcela mimo.  Což se mi v mé akčnosti nechce.  Nejsem průmyslový inženýr, nejsem výzkumník, ani specialista na bezpečnost přenosu velkých dat, neřeším spolupráci člověka a robota na jednom pracovišti. Tihle všichni teď řeší, kdo bude mít odvahu vyjít se svým řešením z laboratoře do plného provozu, kdo získá zatím nerozhodné ( i trochu neinformované šéfy firem, kteří řídí vše nejraději přes čísla a tabulky). Tady zatím čísla nejsou, i když dat je hodně a velkých.  Jsou jen pocity. A cesty.  Které nám ale nikdo zatím neukázal.

Podobně jako můj kamarád běžec.  Posteskl si po doběhu, že těm 30 letým, těm se to dobře běží. Okamžitě následovala otázka, proč tedy neběhal maratony už ve 30?  „Běhání mi nikdo neukázal.  Začal jsem běhat, až když jsem nastoupil do firmy za Prahou, kde hodně kolegů běhalo. Tam mi to najednou přišlo snadné a automatické, že také běhám“, dozvěděla jsem se.    Měl někoho, kdo mu prakticky ukázal, co to znamená vytrvalostně běhat a kam ho to může dovést, někoho, kdo na prvních bězích byl s ním.

Koho máme my teď?  Kdo bude náš vodič?  Nikdo zatím nezaběhl maraton přebudování továrny v duchu průmyslu 4.0 se všemi vstupy a výstupy ovlivňujícími zásadně svět dodavatelů a odběratelů i svět back office lidí.  Těch, kteří si možná nejvíce myslí, že jich se to netýká.  Týká a velmi. Nikdo zatím neví, jak přesně dávkovat tempo na trase. I kolaps na pokraji upadnutí do bezvědomí jsem na trati maratonu viděla. 

Kdo je ten znalý a sobě věřící, který tam (nás) ostatní dovede? Někdy to může být tichá síla v pozadí, ten/ta kdo dobře projektuje své zkušenosti minulé, umí dobře kvantifikovat rizika a má odvahu. Odvahu vykročit do nepříjemné situace jako první.  

Jedna prezentace minulý týden právě o Průmyslu 4.0, Internetu věcí a Internetu lidí mi připomněla událost docela vzdálenou. V roce 2009 jsem za PwC šířila povědomí o výhledech farmaceutického sektoru do roku 2020. Pamatuji si, jak mi přišlo jako pohádka, že jednou budou mít pacienti na těle drobné senzory, které budou monitorovat vybrané údaje, vyhodnocovat je a rovnou dávat lékaři signál k úpravě medikace.   Ptala jsem se minulý týden, co je to Internet lidí a jako by prezentující citoval z oné studie: „Pacient má na těle senzor, který snímá a dává pokyny ke změně medikace.“  Pohádka je po 7 letech realitou…

Studie Pharma 2020 byly pro mne tehdy hodně vizionářské. Většina lidí, kterým jsem tyto informace a podklady předávala, to brala s lehkým úsměvem. Až RNDr. Hrdličková mi nadšeně řekla: „To je přesně ono.  To já hlásám už pár let, jen mi to nikdo nevěří.  Konečně to čtu i někde jinde.“   Měla odvahu vystoupit se svým názorem, držet se ho.  Odvahu založenou na své minulé zkušenosti, na propojování informací i vědecké intuici. Asi i proto dnes řídí úspěšnou firmu. Já tehdy získala právě díky ní a její odvaze pocit, že opravdu má smysl myšlenky ve studiích Pharma 2020 šířit dál.

Přemýšlím, kolik mám nyní času, najít si svého vodiče. Nové, dnešní pohádky budou realitou dříve.  Chci se tentokrát zapojit. Tento běh či pohádka mne hodně zajímá. Vlastně mám ještě jednu otázka: „Co mohu udělat proto, abych vodiče nepotřebovala a uběhla to sama bez vyčerpání?“ Troufalost mé mysli jde ještě dál: „Co uděláš proto, abys byla sama vodičem?“    Co uděláme my všichni proto, aby Česko jako nejprůmyslovější země Evropy byla tou nej i v 4.nulkové době?