Spolupráce

Stát ve všech formách církev potřeboval. Církev ve všech dobách nesměla zůstat stát mimo stát. Nejšílenější doby zažili lidé v době, kdy církev zastupovala stát. Pro církev byly k nevydržení doby, kdy stát prosákl do církve. Když korumpoval církev a donutil ji ke kolaboraci. Ta vymezení platí pro všechny ideologie a jistě nejen v Čechách. Bázeň před majestátem úřadu a bázeň před majestátem Božím, tak se dá vyjádřit nejlepší spolupráce státu a církve. 

Dobře to vyjadřovaly tanečky s mečem při čtení evangelia při slavnostní bohoslužbě na památku 700. narozenin císaře a krále Karla, přenášené Českou televizí v sobotu 14.5.2016. Svatováclavský meč byl součástí liturgie. Pravidla pro korunovační meč zněla asi takto: Při korunovaci král přijal meč od biskupa - přijal, že jeho moc pochází od dobrého Boha, ne z jeho síly. Opásal se jím a pak jej položil na oltář. To proto, že ten meč nikdy nebyl jeho, ale vždy pod zorným polem toho, který mu jej dal. Dokonce, když jednou za rok král četl z evangelia, meč držel zbrojnoš před řečništěm tasený. Proč? Aby i král sám měl bázeň před svým mečem, neboť jeho moc je od Boha. Podobně rytíři tasili meč, když se četlo evangelium. To nebyla formální a rituální úcta, ale výraz poslušnosti. Jejich síla je pod kontrolou Boží. 

Česká média a veřejné poměry jsou posedlé vyvážeností. Když si cvrkne jeden, musí si cvrknout i druhý, byť by neměl, co říct. Pokud naše kooperace se státem bude vypadat přesně tak, zbudou nám jen nicneříkající obřady a obecné fráze v krajkách a s kravatami. 

Pokud kooperace se státem bude vypadat tak, že je tu církev k tomu, aby prožehnala krále skrz naskrz, aby dobrořečila a mile se usmívala, pak se mine se svým posláním. „Bože, žehnej krále!“ zní pak jako schvalování a podpora státu v čemkoliv, co si usmyslí. A proto tu nejsme. 

Žehnání králi, v našem případě státu, musí být jak povzbuzující, tak hrozivé. Musí být svědectvím o majestátu Božím, před kterým se nikdo z nás neskryje. To žehnání musí znít občas jako odmítnutí zlých kroků toho státu, ať se zlobí a nebo ne. A podpora dobrých, i kdyby se proti nim stavělo celé veřejné mínění.

Po celou existenci samostatného českého státu mi zůstala v hlavě ekumenická bohoslužba na Nový rok 1993. Kázal tehdy v katedrále sv. Vojtěcha, Václava a Víta děkan evangelické teologické fakulty UK. Do vínku dal českému státu biblická prorocká slova Izajášova. Nelehké kázání stavělo před všechny meze pravdy.

Prorokovu radu rozevřít okovy svévole vykládal Jakub Trojan takto: „To je přímluvné slovo za právní stát, který je natolik moudrý, že sám sebe i své spoluobčany zavazuje zákonem. Zákonem, který by ovšem nebxyl svazujícím břemenem, nýbrž umožňoval co nejširší svobodu ke konání dobrého. Jde o rovnováhu svobody a zákona, jde o neúplatné svědectví pravdě a současně o vůli k toleranci - po tomto umění moudrosti, jež přináší prosperitu všem, toužíme, jemu se chceme učit v celé ekumenické obci. Myslím tím naše země a jejich správu i vztahy mezi církvemi.“

Profesor Trojan mimo jiné pokračoval: „Do zmenšené vlasti máme přijímat utištěné, ty, kdo jsou bez přístřeší. Zdravá obec se otvírá službě potřebným uvnitř i navenek. Na tom se měří její úroveň. Nebýt netečný k vlastní krvi ani k těm, kdo u nás budou hledat útočiště a pomoc.“

Co vím, historicky první premiér České republiky Václav Klaus nepokrytě zuřil a tato forma ekumenické novoroční bohoslužby byla nevratně změněna na novoroční slavnost. 

(Kázání Prof. Jakuba Trojana je v Křesťanské revui 1, 1993, str. 1-3 a v knize Spravedlnost povznáší národ, Eman, 2002, Stezky k sídlům, str. 142-148)