Novela zákona o účetnictví: Velké podniky, ministerstvo ani poslanci netuší, co se skrývá za nefinančním reportingem

Nošovice, autor fotografie: Ibra Ibrahimovič

Kontextem, v němž byla směrnice přijata, je debata o účelu existence a o odpovědnosti velkých firem, která již několik let probíhá na mezinárodní úrovni, a to jak na business fórech, tak na půdě mezinárodních organizací. Frank Bold je členem expertní skupiny Evropské komise pro nefinanční reporting. Proto bychom rádi přiblížili kontext, v němž směrnice vznikala, a objasnili, v čem z našeho pohledu spočívá její hlavní význam.

Častou námitkou proti nefinančnímu reportingu je, že má nutit firmy, aby konaly dobročinné aktivity. Při čtení textu směrnice mnohým v hlavě naskočí obrázek jakési charity a obava, že to, co dnes firmy dělají z dobré vůle, bude najednou povinné. Tak to není. Účelem směrnice je, aby firmy informovaly o tom, jak vyhodnocují a řeší rizika negativních dopadů své činnosti, nikoliv o své dobročinnosti.

Zájmy firem a společnosti nemusí být v konfliktu 

Proč bývá tak často zaměňována firemní odpovědnost s dobročinností? Pravděpodobně proto, že taková je stávající praxe. Z analýzy nefinančních zpráv a zpráv o společenské odpovědnosti stovky předních českých firem, kterou jsme ve Frank Bold provedli, vyplývá, že společenská odpovědnost (corporate social responsibility, CSR) je často uskutečňována prostřednictvím nárazových dobročinných aktivit v oblastech, které se zpravidla neprotínají s oblastmi, kde dané firmy podnikají, a kde tedy svou každodenní činností spoluvytvářejí podnikatelskou kulturu, ovlivňují své okolí a pracovní trh.

Za tímto pojetím společenské odpovědnosti stojí tradiční pohled na korporaci jako na entitu, jejíž zájmy jsou v konfliktu se zájmy širší společnosti. Směrnice o nefinančním reportingu oproti tomu vychází z konceptu vytváření sdílené hodnoty (creating shared value), podle něhož naopak firma získává prospěch ze zdravého fungování společnosti, v níž operuje.

Odklon firem od dlouhodobých strategií

Z dlouhodobého hlediska je v zájmu firmy udržovat vlastní důvěryhodnost, spokojenost zákazníků s jejími službami a v širším dosahu pak i slušnou podnikatelskou kulturu a vymahatelnost práva ve státě, kde podniká. K tomu ovšem firma musí vůbec nějakou dlouhodobou strategii mít. Za posledních třicet let jako by mnohé korporace zapomněly uvažovat v dlouhodobém měřítku, investovat do výroby a zaměstnanců, dbát na udržitelnost kvality svých služeb a důvěry zákazníků. Únik ropy v Mexickém zálivu v roce 2010 nebo loňský skandál Volkswagenu svědčí právě o tom, že mnohé korporace cíleně zanedbávají své závazky vůči životnímu prostředí i vlastním zákazníkům. Z českého prostředí pak můžeme připomenout například praktiky úvěrových společností, které jdou přímo proti zájmům jejich klientů, nebo opakovaně se vynořující skandály s kvalitou potravin v supermarketech.

V rámci projektu Purpose of Corporation jsme mnohokrát seděli u stolu s manažery nadnárodních společností a řešili s nimi právě odklon korporací od dlouhodobých strategií. Čím dál častěji v těchto debatách od nich samotných zaznívá, že není dlouhodobě udržitelný systém, v němž korporace profitují na základě dlouho akumulovaného kapitálu a včetně investic do vývoje, avšak dále tento kapitál nerozšiřují a namísto toho rostoucí procento zisku rozdělují přímo mezi akcionáře.

Zájmy (často anonymních) akcionářů však nejsou totéž jako zájmy korporace, stejně jako zájmy vládnoucích politiků nejsou totéž jako zájmy státu. Mezinárodní společnosti mají přitom srovnatelné příjmy a politický vliv jako státy. Jejich rozhodnutí o tom, kolik investovat do prevence znečištění nebo jak umožnit zaměstnancům časově skloubit rodinu a práci, je svým dosahem srovnatelné s tím, když stát přijme politiku nebo vypíše dotační program. Zájmy zaměstnanců, zaměstnanců dodavatelů nebo třeba obyvatel regionu, v němž korporace vyrábí, zohledňuje většina korporací daleko méně než zájmy akcionářů.

Jaká data budou firmy publikovat 

Nefinanční reporting sám o sobě na jejich stávající praxi nic nezmění. Nepředstavuje žádnou paternalistickou státní intervenci, která by ukládala firmám, aby převzaly plnou odpovědnost za důsledky svých rozhodnutí. Naopak spoléhá na to, že zafungují zákony volného trhu a korporace mohou donutit ke změně chování samotní zákazníci. Ke kvalifikovanému rozhodování ovšem zákazníci potřebují data.

Z toho důvodu směrnice ukládá, aby velké firmy od 1. 1. 2017 publikovaly konkrétní a relevantní informace o tom, jak působí na životní prostředí a společnost, jaké mají strategie a jak řeší rizika. Jestliže firma například nechává šít oděvy v zemi, kde je běžné porušování základních zaměstnaneckých práv, měla by v reportu popsat, zda a jak kontroluje u svých dodavatelů jejich dodržování. Jestliže podniká v odvětví náchylném k nadstandardním vztahům se svými regulátory, měla by popsat, kde přesně nastávají příležitosti pro korupci a co dělá pro to, aby ke korupci nedošlo. V ČR se nabízí oblast developerské činnosti a investic do infrastruktury.

Z hlediska korporací nemusí nefinanční reporting představovat nárůst zbytečné administrativy. Pokud korporace v dané oblasti nevidí žádná rizika, může svou povinnost splnit jednoduše tím, že to společně s důvody pro tento závěr uvede. Pokud naopak vážná rizika vnímá, je v souladu s péčí řádného hospodáře a jejími vlastními zájmy, aby je vyhodnotila a zvážila. V některých oblastech, např. ve vztahu ke korupčními jednání, tím i minimalizuje riziko případné právní odpovědnosti.