Stručný přehled evropského terorismu.

Když dnes Evropan slyší slovo „terorismus“, vybaví se mu s největší pravděpodobností islámští radikálové z doby po 11. září 2001, kteří pod hlavičkou Al-Káidy útočili v Madridu a Londýně. Ve zcela živé paměti pak bude mít zcela jistě nedávnou sérii pařížských útoků či zatím poslední bruselské krveprolití, které měli na svědomí stoupenci tzv. „Islámského státu v Iráku a Sýrii“ (dále ISIS) – tedy odtržené odnože Al-Káidy.  

 

Náboženství, v tomto případě hlavně radikální islamismus, bude tak zřejmě to první, co se každému Evropanovi vybaví v souvislosti s terorem. Historie motivů teroru a samotných teroristických útoků v Evropě je však výrazně komplexnější, než může nabízet dnešní pohled. 

 

V tomto textu budeme sledovat období od vypuknutí Studené války, přičemž hlavní část textu bude věnována vývoji po roce 2001, který byl do jisté míry mezníkem v rozmachu radikálně islamistického teroru v Evropě. 

 

Definic terorismu je velké množství a neexistuje jediné vše vysvětlující vysvětlení. Bezpečnostní odborník a diplomat Jiří Šedivý definuje terorismus způsobem, který je možný použít i pro tento text:

 

 

Je třeba mít na paměti, že terorismus je sám o sobě spíše technický pojem, nikoliv ideologie. Proto chápejme i používání pojmu „terorista“ spíše jako jisté zobecnění ve smyslu výše uvedené definice, který je ale třeba brát v konkrétním kontextu.  

 

 

Současné období je sice z hlediska počtu obětí teroristických útoků typické svou masovostí. Je ale možné konstatovat, že v Evropě bylo v souvislosti s oběťmi terorismu už i výrazně hůře, neboť Evropu sužovaly v období Studené války daleko častější, byť většinou ne tak masově smrtící útoky jako dnes. 

 

Útoky způsobené radikálními islamisty v Evropě (převážně šlo o útoky v EU) do roku 2014, měly sice velký počet obětí na jednotlivý útok, byly však relativně málo četné (jednalo se hlavně o dva velké útoky – v Madridu 2004 a Londýně 2005). Teror ISIS se v Evropě prosazuje od roku 2014 a od té doby zintenzivňuje. Hlavně pařížský útok ISIS z listopadu 2015 se masovostí obětí přiblížil i předešlým útokům Al-Káidy. 

 

Evropa má však v relativně živé paměti i jiné pachatele útoku než radikálně islamistické radikály. Zvláště 70. a 80. léta byly velmi poznamenány činností různých ultralevicových a ultrapravicových frakcí. Zdaleka nejvíce obětí měl ale během Studené války teror různých separatistických a ultranacionalistických organizací. Zde byly nejznámější teroristické činy navázané na baskický separatismus (cca 1000 obětí v období od konce 50. let do r. 2011) a na dění v Severním Irsku (cca 3500 mrtvých v období 1968–1998). Pod terorismus, navázaný na etnický separatismus a ultranacionalismus (kde bylo možné občas najít i jisté náboženské prvky, včetně křesťanství), by bylo možné určitě možné podřadit i vysoký, ale číselně přesněji těžko specifikovatelný, počet násilných činů v rámci konfliktu v rozpadající se Jugoslávii v 90. letech. Méně sledované i medializované jsou v současné Evropě formy v některých obdobích velmi silných regionálních separatismů (např. korsického, katalánského, valoňského). Teroristické metody však v určitých obdobích výrazněji využívaly jen některé z nich. 

 

Regionální teror byl sice ve své době mediálně hodně sledován, avšak mediální pokrytí ze 70. a 80. let je stěží srovnatelné se záběrem a sofistikovaností mediálního informování současného, kdy se o teroristických činech ve světě a v Evropě dozví – navíc mnohem rychleji – daleko více lidí. Je také třeba brát v potaz, že na rozdíl od současných radikálně islamistických útoků, kterých se lze obávat takřka v každém významném evropském centru, se jednalo spíš o regionálně vymezený teror. ETA tak vyvolávala obavy hlavně ve Španělsku, odštěpenecké frakce IRA zase v Británii, přičemž v jiných regionech Evropy byly obavy výrazně menší.