Ministr Babiš málem vetoval návrh EU, se kterým souhlasil

Česká republika se opět dostala na stránky předních evropských novin. Bohužel ale nešlo o něco, čím bychom se mohli chlubit. Tentokrát si pozornost vysloužil ministr financí Andrej Babiš.

Když EU projednávala balíček opatření, která by snížila objem úniků korporátních daní, ministr držel v šachu celou Evropskou unii. Přestože ČR neměla jedinou faktickou výhradu, hrozil vetem, pokud Evropská komise nepřijde také s návrhem proti podvodům s DPH. Konkrétně vyžadoval možnost zavést plošně svou oblíbenou „reverse charge“, kdy DPH neodvádí dodavatel, ale odběratel zboží či služeb.

Andrej Babiš už rok a půl kroutí hlavou nad tím, proč jeho unijní kolegové věnují takovou pozornost korporátním únikům, když ztráty na DPH (tzv. tax gap) jsou vyšší. Zde uvádím několik důvodů.

Rozdíl (mezeru) mezi očekávaným a skutečným výběrem daní ovlivňuje řada faktorů od počtu slev ze základní sazby, přes množství různých výjimek, chyby při výpočtu, finanční insolvence a krachy společností až po vývoj ekonomiky. Například v důsledku ekonomické krize po roce 2008 se tax gap zvýšila v některých zemích až o 5 %.  

Studie, které se zaměřují na daňovou mezeru u DPH, ukazují, že ji nezpůsobují zdaleka jen podvody, ani ty karuselové, kvůli kterým Andrej Babiš usiluje o zavedení reverse charge.

Jeden typ podvodů chce Andrej Babiš řešit plošným zavedením přenesené povinnosti platby DPH, čímž tuto daň pro některé platby fakticky zruší. V režimu reverse charge bude připomínat spíše daň z obratu než z přidané hodnoty.  

Obecné doporučení, jak zlepšit výběr DPH zní: zjednodušit systém a zejména výběr DPH. Zavedení obecné reverse charge jde proti tomuto trendu. Vnáší do systému další výjimky a může zvýšit i administrativní zátěž.

Zatímco  úspěšnost výběru DPH je do značné míry dána schopností státu vymáhat dodržování vlastních daňových pravidel, v případě korporátních daní  problém spočívá v něčem jiném.

Mezinárodní firmy využívají rozdílů a nejasností v daňových zákonech jednotlivých států. Finanční úřady pak v čím dál propojenější ekonomice nedokážou vybrat od mezinárodních korporací podíl, který odpovídá skutečným ziskům těchto firem v dané zemi.

Podmínkou pro lepší výběr korporátních daní je proto uzavírání mezer, kudy peníze utíkají. Řešení spočívá v takové tvorbě společných pravidel a slaďování různých daňových systémů (pozor, to neznamená jednotné sazby), aby korporace nebyly motivovány k účelovému přesouvání zisků.

Rozhodně nejde o to, že by úniky u DPH (obecně u nepřímých daní) byly méně palčivé než ztráty u daní přímých (ať už pocházejí od jednotlivců nebo od korporací). Ale při řešení korporátních úniků je mezinárodní spolupráce naprosto zásadní. Proto jim EU, ale  i G20, OECD a do jisté míry i OSN, věnují větší pozornost, než DPH.

Vážnější než spor, jestli jsou důležitější korporátní úniky, nebo úniky DPH je, že Česko dál uplatňuje styl „Evropě to osladíme“. Navíc v oblastech, kde se podařilo dosáhnout vcelku slušného unijního kompromisu. Navíc hrozit vetem u návrhu, proti kterému vlastně nic nemáme, nedává smysl.

Evropská komise Andreji  Babišovi nakonec ustoupila a slíbila, že předloží legislativní návrh, který umožní státům experimentovat s reverse charge a ministr na oplátku balíček proti korporátním únikům nevetoval. Takovým přístupem ale česká vláda přichází o vyjednávací potenciál, který může chybět, až jí bude na nějaké agendě opravdu záležet.