Trp si tělo, kdyžs to chtělo

Znechucení osobnostmi léčíme antibiotikem všelidového hlasování. Výsledky, u nichž se nemůžeme zbavit pocitu podivnosti, se nedají srovnat s tím, co všeobecné lidové hlasování může přinést v budoucnosti. Podobně, jako ty léky. Referendum nevede nikam, není žádnou všeobecnou demokracií. Ani v často omílaném Švýcarsku už není preferovanou cestou rozhodování. Pachuť z posledního hlasování v Británii zůstává na jazyku všem. Aby se za jeden den sehnaly dva milióny podpisů proti tomu, co se den před tím rozhodlo, to je opravdu zvláštní. Aby se lídr kampaně pro odchod ráno po hlasování s úsměvem vymlouval, že hlavní heslo jeho kampaně byl omyl, to nemá nic společného s demokratickou tradicí. To je komedie.

A byla by to komedie všude jinde. I Češi mají jednu divnou zkušenost s přímou volbou - při volbě prezidenta. Prostě to neumíme a v časech agresivních kampaní nehlasují argumenty, ale emoce. Máme to vyzkoušeno i v církvi. Moje církev se pyšní, že je kongregačně-presbyterní, tedy že hlavní úkol rozhodování má větší celek, členské shromáždění či konference zástupců jednotilivých místních církevních komunit. Faktická zkušenost je však jiná. Čím větší a nesourodější je shromáždění, tím méně kvalifikovaná rozhodnutí činí. Tím rychleji uniká z odpovědnosti tím, že něco prostě odhlasuje a odchází s pocitem, že je to stejně jedno. Diskuse jsou zmatečné až komické. Naopak, čím je rozhodující orgán menší, tím je rozhodování kvalifikovanější a racionálnější při zachování rovného hlasu pro každého člena.

Sleduji, jak se dnes i některá města odvažují iniciovat hlasování o investicích. Například projekt Řídím Říčany, který dovoluje podle konceptu D 21 rozhodovat právě v této chvíli o sportovištích. Paralelní hlasování probíhá v říčanských školách. Starce, kteří odhlasovali odchod Británie z EU, by měla alespoň trochu šimrat hanba. 

Stejně tak své církvi jsem před patnácti lety doporučoval, aby zprůhlednila způsob rozhodování. Aby dala více hlasu místním komunitám, územním či historickým celkům, aby své zastupitele delegovala a kontrolovala až po vrcholné představitele. Tehdy můj návrh církev odmítla s komickým zdůvodněním. Vadilo jí, že jsem jej rozšířil po veřejnosti a napomínala mne, že jsem využil sítě emailových adres. Později odmítla změny znovu s tím, že to většina nechce. Většina, jak už to bývá, nikdy nedostala kvalifikovaně na výběr.  

Čeká nás hodně práce na skutečné demokracii, jíž nikdy nenahradí všelidové hlasování v referendech.