Válka na Ukrajině pokračuje, evropské sankce platí dál

Evropa zůstává jednotná. autor: EUobserver.com

Dne 17. června 2016 Evropská unie o rok prodloužila sankce proti Krymu v souvislosti s jeho nezákonnou anexí Ruskou federací v březnu 2014. Toto rozhodnutí však nebylo tak významné ani kontroverzní jako prodloužení ekonomických sankcí vůči Rusku. Zejména proti tomuto mnohem významnějšímu typu sankcí také Rusové a jejich podporovatelé v EU v minulých dnech opakovaně vystupovali. Kritické hlasy se ozývaly obzvláště z Maďarska, německé sociální demokracie nebo francouzského senátu, ale diskuzi o sankcích chtěl vést také druhý nejvýznamnější ekonomický partner Ruské federace v EU, Itálie. Přesto dne 22. června přišla zpráva, že zástupci členských států při EU odsouhlasili další pokračování sankčního režimu o šest měsíců do 31. ledna 2017.

Rozhodnutí členských států je třeba ještě formálně potvrdit, přesto můžeme již nyní říci, že ruská snaha o zastavení sankčního režimu byla neúspěšná. A tento vývoj událostí lze hodnotit pouze pozitivně. V opačném případě by se totiž Evropská unie dopustila zásadní chyby, která by ji zdiskreditovala nejen v očích Ukrajinců bojujících za svoji svobodu, ale také dalších spojenců i zbytku světa. Důvodem k tomu je nejen fakt, že ekonomické sankce proti Rusku jsou navázané na tzv. dohody z Minsku podepsané v září 2014 (resp. v únoru 2015), ve kterých za posledních šestnáct měsíců nenastal žádný pokrok, ale především pokračující rusko-ukrajinská válka na východě Ukrajiny a nezákonná okupace Krymu, kterou Rusko porušilo nespočet úmluv mezinárodního práva.

Dohody z Minsku…

Členové tzv. normanského formátu, který se sestává z Ukrajiny, Ruska, Německa a Francie, se po dlouhých vyjednáváních nejprve v září 2014, a po prvotním neúspěchu znovu v únoru 2015, dohodli na sérii opatření, která měla obě dvě strany konfliktu do konce roku 2015 zavést. Bohužel ani jedna ze stran nebyla za tuto dobu schopná svůj díl odpovědnosti naplnit a, jak nedávno uvedl ředitel moskevského centra Carnegie Dmitri Trenin, druhá smlouva z Minsku kladoucí vysoké požadavky zejména na ukrajinskou stranu (např. komplexní změna ústavy) je pravděpodobně neimplementovatelná. I přes všechny tyto problémy, představují kompromisní dohody z Minsku až do dnešních dnů hlavní kritérium posuzování pokroku v mírových jednáních mezi Ukrajinou a Ruskem, podle kterých EU rozhoduje o prodloužení sankcí. A byly to právě dohody z Minsku, o které se v minulých dnech znovu rozehrál rétorický boj mezi Kyjevem a Moskvou.

…a jejich neplnění.

Ukrajina nejprve ústy svého náměstka prezidentské administrativy Konstantyna Jelisejeva vytyčila dvě klíčové podmínky pro implementaci tzv. Minsku-II: bezpečnost a efektivní dodržování příměří. Podle ukrajinské strany stojí tyto dvě překážky v cestě naplnění politické části Minsku-II, a to zejména vůči reformě ukrajinské ústavy, udělení Doněcké a Luhanské oblasti statusu tzv. speciálních teritorií nebo amnestii pro ukrajinské občany zapojené do aktivit tzv. proruských separatistů. V neposlední řadě Jelisejev také komentoval provedení svobodných voleb na Donbasu podle ukrajinského práva, což však Kyjev podmínil přítomností ozbrojených pozorovatelů mise OBSE. Na neschopnost ukrajinského režimu prosadit tato opatření poukázal ruský prezident Vladimir Putin a zároveň prohlásil za absurdní, že západní státy očekávají od Ruska, že konečně začne implementovat dohody z Minsku. Nicméně touto rétorikou se Rusové pouze snažili odvést pozornost od klíčových momentů celého konfliktu, kterým jsou bezpochyby: nedodržování příměří po celou dobu od jeho vyhlášení, nestažení těžkých zbraní z linie kontaktu, zásobování tzv. proruských separatistů materiálem a personálem (zapojení regulérní ruské armády i speciálních služeb) a nakonec také neochota Ruské federace předat právně uznané východní hranice Ukrajiny zpět do ukrajinských rukou. V této oblasti nenastal absolutně žádný pokrok a v poslední době došlo naopak k eskalaci násilí a nárůstu počtu obětí ozbrojených střetů.

623. Přesně tolik ukrajinských vojáků zemřelo podle ukrajinského ministra obrany Stepana Poltoraka od začátku roku 2016 v boji proti ruským jednotkám a tzv. proruským separatistům na východní Ukrajině. Toto číslo odpovídá třem až čtyřem padlým ukrajinským vojákům během každého dne války na Donbasu jen za posledních šest měsíců. Od dubna 2014 si konflikt podle konzervativních odhadů vyžádal životy nejméně 9 300 vojáků a civilistů. Navíc bychom neměli zapomínat na přibližně jeden a půl milionu ukrajinských vnitřních přesídlenců, kteří museli před ruskou agresí utéci do jiných regionů země. Z těchto čísel je jasně patrné, že jakékoli příměří mezi oběma stranami přestavuje pouhou iluzi skutečného stavu věcí. Tragickou situaci dokreslují zprávy Speciální pozorovatelské mise (SMM) OBSE, která má na Donbasu za úkol dohlížet na dodržování příměří a implementaci balíku opatření prosazených v Minsku. Podle jejích zpráv ale přetrvává v zóně konfliktu násilí a zároveň nedošlo ke stažení těžkých zbraní z linie kontaktu, a to v plné míře ani u jedné ze stran. Ve svých zprávách SMM OBSE uvádí, že v minulých týdnech docházelo podél linie kontaktu k řadě útoků za použití těžkých zbraní, a to například minometů ráže 82 mm, děl ráže 30 a 73mm, lehkých a těžkých palných zbraní nebo dalších mnohdy velmi sofistikovaných zbraňových systémů. Zároveň zástupce šéfa SMM OBSE Alexander Hug v úterý 28. června 2016 uvedl, že příměří na východě Ukrajiny bylo v minulých dvou měsících v průměru porušováno až 8 000 krát každý týden. Jeho slova pouze potvrzují totální selhání minského mírového systému, který v poslední době naprosto přestal plnit svoji funkci, na což bude muset Evropská unie v blízké době reagovat, a to nejlépe uzpůsobením sankčního režimu skutečnému stavu věcí ve východní Evropě Minské dohody v nynější podobě bohužel přikládají jak bezpečnostním, tak politickým ustanovením stejnou váhu, což zkrátka není za současných okolností udržitelné. Na implementaci složitých politických procesů, jako je komplexní reforma ústavy, by Ukrajina měla mít dost času.

Evropa zůstává jednotná

Přestože se v členských státech EU stále častěji a hlasitěji ozývají hlasy volající po diskuzi o pokračování sankcí proti Ruské federaci, měli bychom na tyto aktéry lobbující za ruské zájmy nahlížet v prvé řadě prismatem prospěchářství, se kterým vystupují před ruským a také domácím publikem. Zadruhé, tito proruští lobbisté zatím ani nemohou prosadit o mnoho více než zdání debaty o sankcích, protože se válka na východě Ukrajiny fakticky od svého vypuknutí v dubnu 2014 nezastavila. Z výše uvedených řádků by mělo být jasně patrné, že jakákoli změna v sankčním režimu by představovala obrovskou chybu a tzv. business-as-usual s ruským partnerem nepřijatelný kompromis, který by měl fatální důsledky pro další vývoj Unie. Naopak bychom měli zůstat pozitivní, protože Evropská unie už více než dva roky překvapuje nejen ruského prezidenta Vladimira Putina, ale mnohdy i samotné Evropany ve své jednotě v této zahraničněpolitické otázce, kterou by v této tradičně rozpolcené oblasti před začátkem tragických událostí na Ukrajině v březnu 2014 málokdo předpovídal.

Blog byl vydán za podpory České rozvojové agentury.

Pavel Havlíček

Autor je spolupracovníkem Výzkumného centra AMO

Follow @AMO_cz