Paměť Babic 1951

Když se ohlédneme za červencem 1951, přesně 65 od babické tragédie, v hlavách většiny u střední a starší generace se začně odvíjet díl z Třiceti případů majora Zemana. U těch, kdo byli postiženi daným případem, pak naopak konstrukt, že za vše mohl démon Státní bezpečnosti.  Je to výtečný doklad toho, že jsme uzpůsobeni modelovat si realitu dle svých potřeb, případně jsme dostatečně náchylní k manipulaci. Jak by také ne, po tolika desetiletích "lží do kapsy".

Nemá na tomto místě smysl líčit babické událostipříliš podorbně, k tomu je určena ona nová kniha "Babické vraždy 1951", které se dostalo pozornosti v celostátních denících, rozhlase i televizi. Co se ve zkratce odehrálo? Na vraždu tří funkcionářů v babické škole 2. července 1951 navázalo doslova běsnění Státní bezpečnosti, která měla ostatně již od konce dubna 1951 řadu lidí ve vězení. Právě Hluboká ulice v Jihlavě a vyšetřovací místnosti StB byly svědky nejhoršího mučení, psychického i fyzického. Mučení bez ohledu na realitu, jen aby byl vytvořen konstrukt pro politické procesy. A bylo jedno, zda se jednalo o ženy, mladé lidi nebo lidi pokročilého věku, došlo i na oblíbené duchovní v regionu. Právě budova soudu a budova StB, stejně jako jihlavský Dělnický dům, to vše jsou místa, jež se stala svědky jednoho z největších politických procesů našich dějin. Od vraždy uplynulo deset (!) dní, když bylo zahájeno soudní jednání. Soudci, prokurátoři i obvinění četli či nazpaměť odříkávali své role v předem připraveném divadle. Právní stát neexistoval, obhajoba byla směšnou nápodobou skutečného hájení práv obviněného. Navíc, o rozsudcích bylo rozhodnuto v nejvyšším vedení státu a strany (Gottwald, Slánský, Zápotocký, Široký) již 10. července 1951. Dva dny před soudem. Včetně toho, že P. Jana Bulu „vyňali“ z prvního procesu, aby byl odsouzen k smrti „po žních“. I to jsou vlastnosti babického případu. Soud trval do 14. 7. 1951 a na jeho konci bylo – pro mnohé neuvěřitelných – sedm rozsudků smrti. A to k soudu ještě chodily petice požadující tresty smrti pro všechny. Mašinerie byla rychlá a precizní – rozsudky byly vykonány po zamítnutí odvolání a žádostech o milost 3. 8. 1951 po čtvrté hodině ranní. Babice pak zůstaly pro režim důležitým mementem o třídním boji – zneužitým následně v seriálu Třicet případů majora Zemana i knihou Vlčí komando z roku 1981. Po roce 1990 pak přinesly vzpomínky aktérů mnoho subjektivních dojmů, neověřených informací a dalších tradovaných mýtů.

Babice však nejsou rozhodně jen jednou historickou událostí, kterou se Jihlava a Vysočina dostávají do centra dějin. Jsou několikerým mementem. Mementem, které nás upozorňuje na to, jak ryczhle je možné ztratit principy právního státu. Mementem, které nám ukazuje, že tzv. velké dějiny a celosvětové události dokážou ve své atmosféře a „přesahu“ dosáhnout i na nejmenší místa státu. Tehdejší očekávání třetí světové války bylo vnímané v každém koutě naší země. Jsou i mementem, jak je jednoduché, aby se z někdejších sousedů stali nepřátelé, jak jednoduché je postavit lidi proti sobě na tzv. dvě strany barikády. V červenci 1951 se na Vysočině vraždilo. Vraždilo se v babické škole, kde zemřeli nevinní lidé. Vraždilo se na jihlavském popravišti, kde zahynuli také nevinní. Dějiny nejsou černobílé, vyžadují od nás kritický rozum a přemýšlení o věcech. Až příliš jsme si zvykli přijímat prostá fakta a nepřemýšlet. Ale to už není jen o dějinách. Kritický rozum je nám více než třeba i dnes, kdy jsme zahlcování polopravdami i vyslovenými nepravdami, aniž bychom dokázali hned rozeznat jejich charakter.

Nemyslím si, že dějiny se prostě vracejí nebo postupují tak nějak „v kruhu“. Dějiny tvoříme my a jsme to především my, kdo je stále stejný. Buď budeme poučitelní nebo prostě jen ti, kdo opakují chyby.