Evropská politika rozšiřování ve stínu brexitu

Když předseda Evropské komise Juncker před dvěma lety prohlásil, že za doby jeho mandátu neproběhne žádné rozšíření Unie, v podstatě jen konstatoval zjevný fakt. Zejména představitele států západního Balkánu aspirujících na členství tím však jistě nepotěšil, protože samotným výrokem podkopal jejich pozici před domácími elektoráty. Navíc tak naznačil měnící se unijní priority a určitou únavu z dosavadních rozšíření.

Ačkoliv přinejmenším v případech některých zemí přístupový proces utěšeně pokračuje, nebylo jistě v poslední době rozšiřování EU tématem vévodícím novinovým titulkům. Jak ukázaly události posledních dnů, daleko větší pozornosti se nyní bude dostávat otázkám se zcela opačným znaménkem. Pro uchazeče o členství - ať už jde o balkánské státy, Turecko nebo výhledově Ukrajinu - může tento vývoj mít závažné důsledky.

Krátce před samotným britským referendem publikoval polský analytik Konrad Niklewicz policy paper, ve kterém předvídá tři možné scénáře vývoje politiky rozšiřování EU. První možností je “zavření bran pevnosti Evropa” a konec rozšiřování. Druhou je prosazování formátu “členství mínus”, tedy určité privilegované podoby partnerství, která ale nedá uchazečům plná členská práva včetně rozhodovacích pravomocí ve společných institucích. Třetí varianta, k níž se Niklewicz také přiklání, spočívá v pokračování procesu rozšiřování s některými dílčími změnami. Zejména jde o kategorické vymáhání stanovených kritérií spojené s odpolitizováním přístupových procesů.

Právě takové odpolitizování se však může ukázat být jen zbožným přáním. Například Turecko v rámci vyjednávání podmínek letošní dohody o navracení migrantů z EU zvedlo požadavek posunu v přístupových rozhovorech. Na jeho základě byla 30. června skutečně po několikaleté odmlce otevřena další, celkem již šestnáctá přístupová kapitola. Silně zpolitizované bylo ale i nizozemské referendum, které shodilo pod stůl Stabilizační a asociační dohodu s Ukrajinou. Lze předvídat, že nezaujaté vymáhání zásady kondicionality bude i nadále významně korigováno aktuální politickou situací a momentální vyjednávací pozicí jednotlivých uchazečů o plné členství.

Politika rozšiřování v novém kabátě

Se vším ale může ještě významně zahýbat brexit. Odborník na Balkán Florian Bieber k tomu ve svém komentáři uvádí, že “klíčovou otázkou není, zda brexit poškodí rozšiřování EU a rozvoj demokracie na západním Balkáně, ale do jaké míry a na jak dlouho”. Politická nejednotnost a soustředění se na řešení vnitřních problémů EU budou nejspíše dále upozaďovat otázku přijímání dalších členů. Potíž je v tom, že uchopitelná perspektiva členství v EU je sama o sobě ve vztahu ke státům v těsném sousedství Unie klíčovým stabilizačním faktorem a nástrojem pozitivní změny. Její absence může bez dalšího vést k opaku, což je v přímém rozporu se zájmy unijních zemí.

Odchod Spojeného království z Unie, pakliže k němu skutečně dojde, bude pro politiku rozšiřování představovat kvalitativní zlom. Na jednu stranu nelze vyloučit, že Británii budou následovat další státy. Na stranu druhou může dojít k osamostatnění Skotska vedeného snahou v EU zůstat. Na stole je také možnost odtržení nezávislého Katalánska. Nově vzniklé státy by pak musely renegociovat své členství, což by znamenalo faktický návrat otázky rozšiřování na unijní agendu.

Pro uchazeče o členství z východní a jihovýchodní Evropy by to však nejspíš nebyla žádná výhra. V zásadě totiž platí, že rozšiřování tímto směrem bude úspěšně pokračovat pouze tehdy, pakliže EU bude jednotná a sebevědomá v řešení svých vnitřních problémů. Naopak fragmentovaná Evropa dílčích národních zájmů, jakou můžeme vidět čím dál častěji, učiní nadějím uchazečů o členství na dlouhou dobu přítrž.

Blog byl vydán za podpory Nadace Hannse Seidela.

Tomáš Jungwirth

Autor je analytikem Výzkumného centra AMO