Plánováním proti populismu: Učme se od Němců, Britové selhali

Brexit, prezidentské volby v Rakousku 2016, prezidentské volby v USA 2016 a prezidentské volby v Česku 2013. Opakující se vzorec. Rozdělená společnost, vzdělanější část společnosti z ekonomických center země proti voličům s nižším vzděláním žijících mimo hlavní ekonomická centra. Někde je populismus poražen, Rakousko a doufejme že i v USA a někdy vyhrává: v Česku 2013, a minulý měsíc i ve Velké Británii.

Hlavní příčinou vítězství „Leave“ v Británii přitom není nespokojenost s Bruselem. Byrokracie EU, strach z levné pracovní síly jsou jen zástěrné důvody. Většina voliček a voličů hlasovala pro odchod z EU ze vzdoru k současnému systému, který považují za nespravedlivý, který jim neumožňuje dosáhnout toho, co by chtěli, nebo na co byli dříve zvyklí. Z podobného důvodu hlasovala polovina Rakouska pro pravicového radikála Hofera, a proto se těší v USA výřečný populista Trump nepochopitelné podpoře.

Nic není, jak bývalo

Současný systém globální ekonomiky zvyšuje regionální nerovnosti více, než tomu bylo kdy před tím. Ekonomická centra v globálních městech, vzájemně čím dál lépe propojených, neustále posilují svůj vliv, lákají nové investice a mladé talenty. Regiony, které stojí na ekonomické periferii, tedy místa, kde se velký business neřídí, kde se nevyvíjí nové technologie, kde nevznikají produkty a služby s vysokou přidanou hodnotou, upadají nejen z ekonomického hlediska, ale i sociálně. A platí zde obrácené pravidlo aglomerace, čím více upadají, tím jsou méně atraktivní a tím více upadají. A tím více jsou v nich lidé nespokojení.

Globální města jako Londýn rostou i během recese, kterou firmy v nich sídlící způsobily. Londýn má HDP 74 % na průměrem Británie, jeho ekonomický výkon měřen HPH se za 6 let od krachu Lehman Brothers zvýšil o 30 %. Zatímco regiony, ve kterých se „jen“ vyrábí, během recese výrazně ztrácejí a v době konjuktury jsou rády za každý náznak růstu svého HDP. Za stejné šestileté období sever Anglie zaznamenal jen 15% růst HPH a města jako Liverpool nebo Nottingham dokonce v produkci klesly.

Úspěšné firmy musí být flexibilní a štíhlé. Což pro pracovní trh znamená mnohem menší jistotu a stabilitu než bývalo v druhé polovině 20. století zvykem. Rozšiřují se nejrůznější formy flexibilní práce. Takové prostředí nabízí obrovské příležitosti pro dobře vzdělané s bohatým sociálním kapitálem. Ale pro průměrného pracovníka žijícího mimo velká ekonomická centra je dobře placená práce, která umožní růst nebo alespoň udržení ekonomické úrovně, čím dál vzácnější.

Vyspělost zemí se v 21. století bude hodnotit podle jejich schopnosti vyrovnávat rostoucí regionální nerovnosti v bohatství a v příležitostech dalšího rozvoje. Čím je země méně rozvinutá, tím je větší rozdíl mezi příležitostmi a příjmy obyvatel globálních měst (Bangkok, Mumbaj, Bengalúr, Manila) a ostatními částmi země. Naopak nejrozvinutější země s efektivní veřejnou správou umí účinnými politikami proti těmto tendencím postupovat: Německo, Nizozemí, Švýcarsko, ale třeba i Jižní Korea.

Učme se od Němců

Východiskem tak pochopitelně není změna současného globálního systému, ale zavedení politik, které budou alespoň částečně vyrovnávat jeho dostředivé tendence v kumulaci kapitálu a dovedností, do několika málo řídících center. Tyto politiky místního ekonomického rozvoje je třeba integrovat napříč jednotlivými sektory veřejné správy. Týkají se však převážně vzdělávání a mobility.

Německu se podařilo v 90. letech rozvinout síť polytechnik (Fachhochschulen) v malých městech mimo tradiční průmyslové oblasti. Okresní města u našich západních hranic, jako je Deggendorf, Amberg nebo Hof, tak dneska mají každé svoji technickou vysokou školu se zaměřením na aplikovaný výzkum. Tyto školy vzdělávají talenty pro místní firmy, které pak jsou schopny konkurovat ve specializovaných odvětvích na globální úrovni. Zároveň tak do těchto regionů přitahují mladé talenty, nebo alespoň přispívají k tomu, aby z nich ve velkém neodcházeli.

Investice do veřejné převážně kolejové dopravy umožňující rychlé a pohodlné spojení s ekonomickými centry a s centry vzdělanosti jsou dalším předpokladem pro zamezení dalšímu prohlubování regionálních nerovností. Aglomerace mají výhodu ve velké specializaci jednotlivých odvětví. Rychlá spojení přinášejí i menším městům zapojení do sítě v podobě tzv. city region přinášející výhody aglomerace. V Německu se tak úspěšně hospodářsky transformované města v Porůří: Dortmund, Essen, Duisburg a Bochum stala díky efektivní síti veřejné dopravy prakticky jedním městem Ruhr. Naproti tomu bývalým průmyslovým metropolím severní Anglii stále rychlé efektivní propojení chybí, jsou lépe propojeny s Londýnem než mezi sebou.

Kvalitní vzdělání a mobilita, jako prostředek k získání lépe placené práce pochopitelně náchylnost k populistickým politickým řešením zcela neodstraní. Přesto, když se podíváme na výsledky nedávných německých voleb do zemských sněmů, zaznamenala populistická Alternative für Deutschland v Bádensku Württembersku posetém výzkumnými a průmyslovými komplexy o 10 % menší výsledek než v Sasku Anhaltsku, které se stále vyrovnává s hospodářským a sociálním úpadkem 90. let.

Pokud nebudeme efektivně plánovat regionální rozvoj, investovat do špičkového veřejného vzdělání, dopravního propojení a dostupného bydlení, bude v místech, která se ocitají na globální ekonomické periferii vzrůstat nespokojenost. A brzy se nám, jako rodičům, kteří zapomněli na svoje děti, tato nevšímavost vrátí.