Turecké ošklivé zrcadlo

Události v Turecku zaměstnávají náš veřejný prostor i politické špičky s mimořádnou intenzitou. Pokus o vojenský puč, na který navázaly diktátorské kroky prezidenta Erdogana – to vše vyvolává množství reakcí, odsouzení, hledání důvodů i pojmenovávání možné budoucnosti.

Turecko je přitom zemí, kde „není o puče nouze“, nejde tedy o první podobný případ v moderních dějinách tohoto státu. Rozdíly jsou samozřejmě v aktuálním kontextu, v neexistenci někdejšího bipolárního světa, apod. Jedná se přitom o zemi, která je od roku 1952 členem NATO a je tedy naším vojenským spojencem. Zásah prezidenta Erdogana proti skutečné i domnělé opozici je pak nejen dokladem o diktátorských sklonech dotyčného politika, je také demaskováním našich iluzí, neznalosti a zjednodušených představ.

Předně je to doklad o naší děravé paměti, jako kdyby se odehrávalo něco neznámého a originálního. Přitom, když se před čtyřmi lety objevily i u nás zprávy o souzení generálů za vojenský puč 1980, nikoho to prakticky nezaujalo. A to se jednalo o událost, která nesla v roce 1980 mnoho podobných znaků. Jak zhodnotil historik a bývalý velvyslanec Tomáš Laně: „Samozřejmě, že během puče došlo k zákazu politických stran, byli internováni jejich přední činitelé, byl rozpuštěn parlament. A samozřejmě ostří armády se zaměřilo proti levicovým více než proti pravicovým exponentům, eventuelně intelektuálům…. Docházelo k zavírání lidí bez soudů, k jejich mučení a dokonce i mizení těchto lidí. Proto se přihlásilo tolik lidí, kteří postrádají své příbuzné a pro které je tento puč stále ještě velmi traumatickou záležitostí.“ Jistě, aktuální postupy Erdogana v sobě nesou mnohem více ideologický posun k islamistickému státu, možná proto jsme více nervózní. Ale proč vlastně? Jako kdyby nám více vyhovovala vojenská diktatura generála Sísího, který se v Egyptě zbavil islamistického prezidenta, nežli naopak.

Dále je to doklad, jak zjednodušené představy máme o NATO, jeho charakteru a naší roli v něm. NATO vnímáme obecně jako euroatlantický vojenský svazek, který nejenže chrání proti „východu“, ale nese v sobě jakousi tresť našich „západních“ hodnot. Roli a partnerství Turecka jsme přehlíželi. Pak se nemůžeme divit, že se náš spojenec (!) chová jinak, než bychom si „západně“ představovali. Jenže on se jinak chová. A choval se tak i v roce 1980, kdy byl členem NATO, ale hrál důležitou roli v bipolárním světě. Také ho tehdy za nedemokratické metody, mučení, rozpuštění parlamentu a další kroky z NATO nikdo nevyloučil.

V konečném důsledku jsou turecké události vykřičníkem vůči systému Evropské unie. Unijní představitelé příliš opatrně konstatují, že kroky Turecka (zásah proti soudcům, vysokým školám, politickým odpůrcům) komplikuje, ne-li znemožňuje pokračování vzájemných jednání o členství EU. Jako kdyby nebylo zřejmé, že Turecko činí vědomě tyto kroky s tím, že na členství v EU rezignovalo. Co se tedy stalo – v Turecku a v širším kontextu – že do EU nechtějí? To již není o tom, zda je EU chce a je ochotna přijmout, to je o tom, že tam Turecko nemá potřebu vstupovat. Hraje vlastní silovou politiku v širším regionu – navíc s dopomocí migrační krize drží pevný vyděračský trumf vůči naší neschopnosti. O tom, že je EU v krizi svědčí nejlépe právě skutečnost, že se Turecko jednoznačně „vykašlalo“ na přístupová pravidla a „vykašlalo“ na celou EU. Brexit je znakem vnitřní neschopnosti EU a politických reprezentací, Turecko nám ukazuje, jak selháváme navenek.

Aktuálně neexistuje nějaké jednoduché a jednoznačné řešení – na začátek by stačilo přiznat si reálnou vnitřní krizi EU a konkrétních států – jejich politických reprezentací – pak bychom konečně mohli vykročit z bodu nula k nějakému řešení. A každé řešení krize musí nutně bolet. Jenže na to my už přece dávno nejsme zvyklí.