Práva či povinnosti?

Celý život poslouchám příběhy. Dotvořené, prosté, drsné, komické a neskutečné, pravdivé a k slzám. Jak automaticky dnes zní to, co je v miniknize popsáno jako základní lidská práva. Jak zjednodušeně tím myslíme to, co jsou druzí povinni poskytovat nám! Je naším právem, aby s námi jiné jednali uctivě. Skutečně? Není tím popsána povinnost uctivě jednat s tím druhým? A právo na život? Kde jsme to vzali? Ten zázrak a každodenní překvapení je něco, co si mohu vymáhat? S čím mohu zacházet jako s tím, co je moje? Nebo to mám povinnost navzdory všemu nežitelnému držet pro sebe i pro druhé? A především pro ty druhé?! 

Každé z těch práv si naši otcové těžko vybojovávali a my teď máme klid. A vybojovali je tak, že je přáli těm druhým víc, než sobě. Naše právo je teď klid, blahobyt a mír. Nedáme si to vzít, je to naše právo! Budeme si to hájit třeba i zbraní. To je ale omyl!

Když teď svými právy tlučeme o stůl a tvrdíme, že je to naše židovsko-křesťanská či humanisticko-křesťanská Evropa, působíme dokonce komicky. Ano, vlastně jsou v těch právech vylouhovaná biblická slova. To je pravda. Ale bez osobního a křesťanského života jim rozumíme špatně a neumíme je používat. A křesťanské je ta práva přát druhým a neustopit z toho, i kdyby mne to stálo hodně. 

A zázrakem soužití bude, když je začnou přát ti druzí i mně. A nebo alespoň mým potomkům.