Rusko-turecká znovunalezená láska?

Když byl v listopadu 2015 sestřelen ruský letoun, pravděpodobně nad Sýrií, přičemž zahynuli dva piloti, alespoň podle komentářů v tisku se zdálo, že se Rusko s Tureckem rozkmotřilo jednou provždy. Země vyhlásila vůči Turecku sankce, ruští turisté přestali do Turecka cestovat, turecké stavební firmy, pro které byl vždy ruský trh zásadní, nemohly v Rusku podnikat a vývoz tureckých potravin skončil stejně jako těch evropských. Země se navíc předháněly v až kuriózních „důkazech“ o tom, že vinna je pouze a jedině druhá strana. Podle ruské verze letadlo udělalo dvakrát obrat o devadesát stupňů, a to jen proto, aby se vyhnulo tureckému území. Podle turecké verze by pak ruský letoun musel létat rychlostí mravence se zlomenou nohou. Až hystericky se tak obě strany bránily nejjednoduššímu vysvětlení – ruský letoun překročil hranice vzdušného prostoru Turecka, což není žádné překvapení, protože narušovat vzdušný prostor ostatních zemí je vcelku oblíbeným ruským sportem posledních let, čímž Rusko, a potažmo jeho prezident, dává na odiv svoje „chlapáctví“. Turecký prezident pro změnu ukázal, jaký je „chlapák“ on, když nechá letadlo sestřelit. Co na tom, že zemřeli dva lidé…

Když trochu emoce utichly, obě strany si uvědomily, že zavést sankce jedna proti druhé je poněkud zbytečný špás. Problémem nicméně bylo, jak ze situace ven. Asi nikdo nepochybuje o tom, že sankce více postihly slabší subjekt, tedy Turecko, než Rusko. Turisté z Ruska do Turecka prakticky nepřijeli žádní, vývoz potravin (jako vždy, ruský Rosselchoznadzor objevil jejich „škodlivost“ těsně po roztržce a stejně zázračně zjistil jejich nezávadnost na konci června po prvním oteplení vztahů). Vše bylo ještě posíleno tím, že v důsledku teroristických útoků byla popularita Turecka nízká nejen mezi Rusy. Abychom se ale nemýlili, ani pro Rusko nebyly sankce nic příjemného, protože počet jeho přátel se v poslední době dá napočítat na prstech jedné ruky amatérského pyrotechnika. Navíc míst, kam jejich turisti mohou bez problémů cestovat, není věru mnoho. Krym, po letech rozkrádání, ať již pod ukrajinskou nebo ruskou mocí, není zrovna lákavou destinací, Soči samo na vše nestačí a Abcházie nemá ani vzdáleně infrastrukturu, kterou by mohlo uspokojit náročnějšího turistu. A ani ruské ovoce nemůže pochopitelně nahradit to turecké.

Není proto divu, že obě země hledaly možnosti, jak vzájemné vztahy normalizovat. Erdogan v červnu formuloval jakousi omluvu za sestřelení bombardéru, která se ovšem dala vykládat hned několika způsoby. Pro Rusko šlo skutečně o omluvu, pro Turecko o vyjádření lítosti nad smrtí dvou pilotů. Obecenstvo v obou zemích mohlo být spokojené. Červencový pokus o puč tureckému prezidentovi umožnil svalit vinu na pučisty a, jak jinak, na Západ, v čele se Spojenými státy. Důvěryhodnost tvrzení není nejvyšší, ale o ni ani tak nešlo. Bylo nutné se prostě jen na něco rituálně vymluvit a nenechat vinu na sobě.

Ne, že by občané jedné či druhé země projevovali až tak intenzivní zájem o vztahy mezi oběma zeměmi. Pro Rusy se Turecko stalo zemí, která je po USA a Ukrajině třetí na žebříčku zemí provozujících Rusku nepřátelskou politiku. Takové hodnocení ale není nutné nějak přeceňovat, nálady lze změnit poměrně rychle. Ostatně i diskuzní fóra některých českých serverů, zvláště se čtenáři s proruským cítěním, zareagovala velmi pohotově a z Erdogana, kterého až doposud označovala za fašistu, se přes noc stal silný vůdce, jenž si nenechá od Západu nic líbit. Není důvod, aby se nálady podobně neproměnily také v Rusku.

Otázkou je, co bude dál. Pro Rusko je Turecko vítaným spojencem, a to nejen proto, že bude moci dovážet o něco více mandarinek či že jeho turisti budou moci vyrazit do Turecka na pláž. Pro Rusko je Turecko vhodným partnerem při snaze prokazovat, že je Rusko světovou velmocí. Přes Turecko také může vést plynovod Turkish stream. Pro ruskou ekonomiku, která není v současné době ve zrovna skvělé formě, byť ministr ekonomického rozvoje Uljukajev předpovídá již několik čtvrtletí odražení ode dna v blízkých měsících, je znovuzískání poměrně významného partnera důležitou vzpruhou. Navíc obě strany spojuje protizápadní rétorika, popřípadě vlažný vztah obou prezidentů k liberální demokracii.

Toto partnerství má ale zároveň svoje úskalí. Turecko se netají snahou být energetickou velmocí, a to ve smyslu přepravy. Má pro to ideální pozici, kdy potrubí z kaspického regionu jde právě přes něj. K tomu může přes Turecko proudit i plyn z Íránu. Pro Rusko pak nebude Turecko stejným partnerem, jako jsou postsovětské státy, které z ruské pomoci stále víceméně žijí. Přeci jen, Turecko je zemí se 75 miliony obyvatel, navíc s vlastními velmocenskými zájmy. Partnerství, i když se tak v současné době zdá jako přelomové, proto tedy nemusí být až zase tolik bez poskvrny.