Jsem opravdu arogantní rasista I.?

Tímto bych možná začal. O mém vztahu k různým kulturám, etnikům, rasovým skupinám.  Nejde přece o to, jak a co nazýváme či jaký koncept nebo nějakou i mezinárodní domluvenou formulaci používáme. Formulace a slova jsou pouhá slova, slova, slova, kterými se zaštiťují teoretici od svých badatelských stolů. Ale proč ne, je to jejich práce. Důležitý je však přece reálný vztah k těmto kulturám, rasám, etnikům, jak se k nim chováme. Já jsem šel s kůží na trh před více než 48 lety, protože mně lákalo, jak lidé jinde žijí, jak myslí, jakou mají víru, kde je jejich pravda, co vědí o světě a kosmu. A k tomu je třeba s nimi žít, získat si jejich důvěru, přijít s hlavou skloněnou bez zpupnosti bělocha a naopak láskou si je získat tak, aby mne přijali. To byla a je vždy moje zásada, prezentovaná za celou dobu ve více než 500 článcích, osmi knihách a možná tisícovce přednášek. Navíc jsem šel poznávat sám, aniž by mne kdo podporoval, jak je nyní u mladé generace zvykem, která bez finančních nabídek nehne ani prstem. Já nikdy žádné tendry, granty, podpory vládních či nevládních organizací, ani zázemí mocného zaměstnavatele či nějakého mecenáše neměl.

Ať si tito mladí lidé své teoretické poučky ověří v terénu. Ať jdou do tvrdé reality různých kultur, kde na ně nikde nečekají, asi tak, jak jsem to riskoval já. Ať jdou do amazonských pralesů, zkusit, zda je indiáni přijmou, jíst třeba kobylky a larvy, pít  masato vyráběné žvýkáním manioku a slinami starými indiánek, nechat si rozřezávat ramena, trpět tropické deště a vedra, tak jako jsem dělal v Amazonii léta. Ať jdou žít s černochy někde v zapadlé Africe nebo na Kalahari či do komunity nejbídnějších vyvrženců, černošských žebráků, jako já v černošském Salvadoru brazilské Bahíe. Přijali mne a žil jsem s jejich bídou, s jejich hnijícími zapáchající vředy, s celonočním krvavým a tuberáckým chrchláním na fasovaných prknech paland. Ať jdou žít někam do arabských pouští s muslimskými obyvateli dokázat k nim svůj vztah, asi tak, jak jsem já žil v jedné zapadlé muslimské vesnici v poušti západního Íránu. I tam mne přijali, protože jsem k nim přišel s otevřeným srdcem, jedl jsem s nimi, spal jsem s nimi, vážil si jejich kultury i víry a kdykoliv jsem se tam vrátil, vítali mne a nabízeli mi svůj dům, své placky a datle. Tak, jak mne vítali Kofáni v Ekvádoru i po 40 letech, tak, jak mne každoročně vítali Yek´wané ve Venezuele na řece Cauře, tak, jak mne vítali Yawalapitiové po 26 letech na Horním Xingú v Brazílii.

A vítali mne a mají mne doslova za svého, protože jsem si k nim našel cestu, pocítili, že obdivuji jejich kulturu, že si jich vážím a snažím se jim podle mých možností pomoc. A proto mne i adoptovala rodina u Yawalapitiů a dala jméno Atapana, proto jsem se pobratřil s kofánským přítelem a u Ece´jů získal důvěrné jméno Ichahí óshi. Pomáhal jsem obecně proti bělošskému tlaku, který je likviduje pět set let, proti hledačům zlata v Roraimě či na Cauře, proti naftařským firmám v oblasti Kofánů, proti vládním stavbám vodních elektráren na brazilském Xingú, proti statkářské mafii  v severní Brazílii namířené proti indiánům Macushi. Účastnil jsem se jejich manifestací a hlavně podporoval jejich hrdost. A to jsem podle výše uvedených teoretiků arogantní rasista! Ať mí kritici opustí svá teplá místa výzkumných pracovníků, doktorandů a teoretiků placených z peněz daňových poplatníků a jdou se svou kůží na trh do světa. Já jsem náš stát nestál nikdy ani korunu. Na všechny pobyty jsem si vydělal vlastníma rukama jako stavební či přístavní dělník, číšník, natěrač, zahradník, uklízeč domů či válečný zpravodaj v Londýně, Rotterdamu, Hamburku, Rio de Janeiru, Quitě, Hondurasu.

A právě pro mé terénní výzkumy mezi amazonskými indiány, jsem byl na počátku devadesátých let minulého století požádán světově uznávanou kulturně antropologickou celebritou Johannesem Wilbertem, abych pro famózní projekt Encyclopedia of World Cultures vypracoval dokonce dvě studie: o etniku huarayo a yawalapiti. Nevybrali si žádného teoretika znalého všech pouček, ale člověka, který z reálného terénu přináší nejnovější zprávy o stavu etnika s jeho materiální i spirituální kulturou. Mohu jen dodat, že z asi 150 autorů, kteří se podíleli na části o Jižní Americe, je jen deset Evropanů. Pár Švédů, pár Francouzů, pár Švýcarů, jeden Maďar a já.  Žádný Němec, žádný Španěl, žádný Brit, žádný Rus, což považuji za čest. Kdo z mých kritiků dosáhl na podobnou poctu? Podle nich jsem sice takzvaný antropolog a rasista, ale jako kulturní antropolog jsem si v zahraničí a možná i někde doma vybudoval svou pozici.

Během mé přednáškové a publikační činnosti vždy tvrdě hájím svébytnost indiánských kultur a odsuzuji bělošské chování hledající jen zisk a nové zdroje pro náš blahobyt. Vždy zdůrazňuji, že tito indiáni, i když to jsou lovci a sběrači,  nejsou žádní barbaři, ale přírodní národy, které nás v mnohém předčí a nechápu, jak mi tito kritici snaží slovo barbar vložit do úst. Spíš slýchávám, že „mé“ indiány chválím až přespříliš a maluji je v růžových barvách, že je miluji a nevidím jejich negativa a prezentuji je jako rudé gentlemeny. To také ne, což je možno vidět v mé nové knize Veselé tropy Amazonie, kde nejen skládám svůj hold amazonským kulturám, ale také popisuji jejich negativa.