Náš malý, český, dvojhlavý Trump

Jsou věci, které jsou evidentní, ale člověk si je s překvapením uvědomí teprve zpětně, na základě nějakého zdánlivě nesouvisejícího podnětu.

Tentokrát pro mne tím podnětem byl sloupek Fareeda Zakarii „Umění žvástu“, přetištěný v Respektu 32/2016. Zakaria v něm brilantní zkratkou aplikoval teorii žvástu, rozpracovanou v dlouhé eseji Harryho Frankfurta On Bullshit (1986). Originální Frankfurtův text stojí za přečtení, ale Zakariovo shrnutí vystihuje jeho podstatu dostatečně. Tou je povaha rozdílu mezi lhářem a žvanilem (bullshitterem). Zatímco lhář, aby vůbec mohl lhát, si musí myslet, že zná pravdu (a uvažovat v pojmech, v nichž je pravda relevantní kategorií diskursu), žvanil (bullshitter) „nestojí na straně pravdy ani nepravdy – jeho oči se vůbec neupírají na fakta.“

Ve zbytku textu Zakaria aplikuje teorii bullshitu na Donalda Trumpa, a to myslím velmi přesvědčivě.

Aplikujeme-li Frankfurtovu teorii v Česku, pochopíme, že bullshitterem č. 1 domácí politické scény je Miloš Zeman. Toto taxonomické zařazení je svým způsobem osvobozující, protože pojem lhář na Miloše Zemana dost dobře nesedí. Jistě neplatí, že by Miloš Zeman nelhal, ale není to definičním znakem jeho politického projevu. Miloš Zeman mnohem spíše žvaní. Paradigmatickým příkladem je dnes již folklorní kauza údajnéjho Peroutkova článku „Hitler je gentleman“. To přeci nebyla lež, to byl bullshit par excellence. Tedy žvást vyslovený bez jakéhokoli ohledu na relevantní fakta a bez sebemenšího náznaku diskursivní odpovědnosti za vyslovené tvrzení.

Přesto Miloš Zeman není sám o sobě Donaldem Trumpem – k tomu mu chybí aura úspěšného, byť kontroverzního byznysmena. Česko prostě Donalda Trumpa v jedné osobě dosud nevypěstovalo. Chybějící element musí tedy dodat někdo další – a kdo jiný, než Andrej Babiš. Ne, že by Andrej Babiš nežvanil, ale mnohem spíše si jej spojíme se lhaním (kauza Čapí hnízdo může posloužit jako případová studie). A auru obchodního úspěchu dodává Andrej Babiš spolehlivě, nebo přinejmenším spolehlivěji, než Donald Trump, který má za sebou tolik bankrotů, že by se za to nemusely stydět podniky všech členů a agentů StB dohromady.

Česko tedy nejen dodalo jednu z imigrantek, která zastávala pozici Trumpovy manželky (což je práce tak odpudivá, že ji – podle jedné americké anekdoty - rodilé Američanky odmítají dělat), ale především si svého Trumpa již zvolilo, i když má dvě hlavy, a dvě křestní jména.

Skutečnost, že je to každému celkem jedno (tedy kromě Kremlu, kde nám za to jistě aplaudují), nespočívá v rozdílu mezi Donaldem a Milošem-Andrejem, ale mezi USA a ČR.

Kdyby ČR byla tím, čím na světové scéně jsou USA, již od minulých prezidentských a parlamentních voleb by panovala ve světě taková panika, jaká propukne, pokud američtí voliči v listopadu projeví stejnou míru nezodpovědnosti, jako ti čeští.