Pod burkou je pláž

Francouzskou revoltu roku 1968, jíž stávkující studenti dali poetické motto „Pod dlažbou je pláž“, popsal Tony Judt tak, že i s výhodou časového odstupu je obtížné říci s určitostí, oč v ní vlastně šlo (T. Judt, Postwar, Vintage Books, 2010, s. 410).

O počínající francouzské revoltě, již by bylo možno označit mottem „Pod burkou je pláž“, nelze s určitostí říci vůbec nic již proto, že se právě odvíjí před našima očima – snad jen to, že ať již bude probíhat jakkoli, nebude to nic snadného ani pěkného. Je pravděpodobné, že administrativní zákazy plavek, jež jejich australská vynálezkyně z dnešního evropského pohledu naprosto nešťastně označila jako „burkini“, představují první vlnu „národně osvobozeneckého“ odporu původní západoevropské populace proti postupující islamizaci. Ta je důsledkem desetiletí imigrační politiky, která s úrovní civilizace dosažené v západní Evropě zachází jako s nevyčerpatelným přírodním zdrojem, spíše než s usilovně budovaným sociálním konstruktem.

Jak víme z Böckenfördeova paradoxu, liberální, sekulární stát, v němž je tento konstrukt institucionálně ukotven, má tu nepříjemnou slabost, že stojí na předpokladech, jež sám není schopen zajistit. Definujeme-li civilizaci jako „soubor představ dané populace o (náležitých) vazbách mezi lidmi a o jejich vztahu ke státu, k přírodě, bohu či bohům“ (R. Joch, Je západní civilizace stále západní?, LN, Česká pozice, 20.8.2016), pak je nasnadě, že jakmile populace liberálního, sekulárního státu ztratí v těchto základních představách homogennost a/nebo ochotu ke kompromisu, přestane daný stát dříve či později být liberálním (rozhodne-li se výchozí nastavení bránit státní mocí proti heterogenním a současně netolerantním částem populace), nebo sekulárním (rozhodne-li se výchozí nastavení proti heterogenním a současně netolerantním nesekulárním částem populace nebránit). Jde-li navíc o nesekulární část populace vyznávající náboženství předmoderního typu, daný stát současně přirozeně přestane být i liberálním.

Nassim N. Taleb tento měsíc na elegantním modelu ukázal, jak netolerantní minorita nutně vývojově ovládne tolerantní majoritu – ať již jde o úspěch netolerantní rané křesťanské minority proti majoritní římské polyteistické populaci, či právě probíhající úspěch netolerantní evropské muslimské minority oproti majoritní evropské ateistické populaci. Říci, že tolerantní majorita si vůči netolerantní minoritě tolerantnost nemůže dovolit, nechce-li jednat sebevražedně, je ovšem podstatně snazší v pojmosloví fraktálů, v němž píše N.N. Taleb, než v pojmosloví liberálních západních konstitucí, jimiž je tolerantní majorita v evropských liberálních, sekulárních státech svázána. Odmítavou reakci vysoké instance francouzské správní justice na administrativní zákazy „burkin“ musel očekávat každý Evropan, který se ve svých právních instinktech nenechal zaslepit instinkty sebezáchovnými. Skutečnost, že nesekularizovaný islám vrací evropský společenský vývoj o více, než 100 let zpět, pokud jde o plážové oblečení, je sama o sobě stěží něčím, čemu může liberální stát bránit prostředky administrativního práva, a bylo by směšné, kdyby tak činil. Reakce francouzských obcí také není reakcí na plážové oblečení samo o sobě, ale je reakcí vyložitelnou jen v kontextu vývoje, započatého vyvražděním redakce časopisu Charlie Hebdo v lednu 2015. Problém s tímto vývojem je přirozeně v tom, že v něm netolerantní minorita navrací tolerantní hostitelské prostředí nikoli o nějakých sto let zpět v otázce plážové módy, ale do doby před Voltaira a Diderota, a ještě přesněji před vestfálský mír, někam do dob bartolomějské noci, a to v otázkách svobody myšlení, projevu, vyznání, a konec konců i práva na život. 

Skutečnost, že „druhou francouzskou plážovou revoluci“ vede středostavovská exekutivní moc (starostové středomořských letovisek podporovaní ministerským předsedou) proti dcerám nižších společenských vrstev, nikoli zhýčkaní synci z dobrých rodin házející dlažebními kostkami po uniformovaných synech nižších společenských vrstev (jak s chutí zdůrazňoval o revoltě roku 1968 Tony Judt), je sama o sobě pozoruhodná, žádné závěry z ní však činit nelze.  Dokud budou francouzští „starostové a na bohu nezávislí“ postupovat tak hloupě, jako dosud, nezbývá nám, sekulárním liberálům, než věřit, že francouzská justiční moc tuto plážovou revoltu odrazí.

Skutečně zajímavé by to na francouzské revoluční plážové frontě začalo být v momentě, kdy by si revoltující exekutivní moc řekla, že je-li v očích jakéhokoli boha něco špatného na odhaleném lidském těle, pak to musí být nutně špatné jak na těle ženském, tak na těle mužském – a pokud nikoli, pak takového boha a jeho náboženství nejsou liberální, sekulární státy povinny z ústavního pohledu respektovat. (Ostatně, je-li něco špatného na odhalených lidských vlasech, pak jistě musí být lidské vlasy špatné bez ohledu na to, zda rostou na hlavě ženy nebo muže – jiný výsledek by liberální, sekulární stát tolerovat nemohl. A je-li něco špatného na odhalené lidské tváři, pak lidská tvář musí být jistě špatná bez ohledu na to, zda je tváří ženy, nebo muže).

Polopaticky řečeno, vyžaduje-li kterýkoli bůh po svých ovečkách plavky zakrývající celé tělo i vlasy, pak sekulární, liberální stát, na jehož území se příslušná pláž či jiné koupací zařízení nachází, musí z hlediska ústavních zásad rovnosti pohlaví trvat na tom, že takové plavky musí nosit všichni věřící, bez ohledu na pohlaví. To by platilo o každém bohu, zejména však o takovém, do jehož náboženství se člověk rodí, a který přikazuje trestat apostázi smrtí.

Stejný princip pak lze aplikovat na jakékoli jiné oděvní prvky.

Ještě zajímavější by to přirozeně začalo být v případě, pokud by muži věřící v boha pohoršeného pohledem na ženské tělo na takový šalamounský tah francouzské státní moci přistoupili. Pod burku se ostatně vejde celá malá polní, jak ukázalo na začátku roku speciální britské komando v Rakce. Odhaduji ale, že než bude muset západní Evropa řešit tuhle výzvu, bude ve všech peklech pod touto Zemí velmi, velmi chladno.