Erdoğanova cesta od spojenectví s Gülenisty k puči: ztrácí Západ svého spojence?

Turecko a tamní vládní pro-islamistická Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP), které je u moci už od roku 2002, se v posledních několika letech několikrát dostala do popředí zájmu (či se často stávala terčem kritiky) na Západě. A to ať už z důvodu narůstajících autoritativních tendencí prezidenta Erdoğana, kvůli politikám ve válce v Sýrii, bojům s kurdskými povstalci či nejnověji kvůli intenzivním čistkám napříč státní správou i tureckou společností, pro které jako záminka posloužil zmařený pokus o vojenský puč.

První roky AKP

Konzervativní, pro-islamistické segmenty společnosti byly v průběhu 20. století silně marginalizovány a pokusy o etablování politických stran nesoucích tuto tradici byly často přerušeny zásahem armády a jejích spojenců ve státním systému, jakožto nositelů sekulární tradice. Prvním úkolem AKP po roce 2002 bylo postupně skrze reformy rozložit vliv armády a jejích spojenců na politiku či státní byrokracii, aby ji nepotkal stejný osud jako její předchůdce.

Jedním z hlavních spojenců Erdoğanovy AKP přitom bylo právě starší pro-islamistické Gülenovo hnutí (Podrobnější pohled na Gülenovo hnutí a jeho ideová východiska nabízí například text Jeffa Jagera s názvem „Understanding the Gülen Movement“, publikovaný ve Small Wars Journal.). Gülenisté byli opatrnější a nevstupovali otevřeně a organizovaně do politiky. Disponovali však sítí sympatizantů ve státní byrokracii, soudní moci, bezpečnostních složkách či byznysu – což bylo něco, co AKP v jejích začátcích citelně chybělo. Na konci roku 2013 se však AKP a Gülenisté definitivně rozešli, když se pokusili oslabit vládu AKP poukázáním na korupční skandál, který se dotýkal řady ministrů i Erdoğana samotného a jeho příbuzných. Od té doby jsou Gülenisté pro AKP klíčovým vnitřním nepřítelem označovaným jako „Teroristická organizace paralelního státu“.

Autoritativní tendence vlády AKP

Od roku 2013 po vlně protivládních protestů v Gezi již bylo čím dál více patrné, že vláda AKP volí čím dál autoritativnější politiky. V létě 2014 se Erdoğan v historicky prvních přímých prezidentských volbách stal prezidentem. Jeho hlavní ambicí je vytvořit „nové Turecko“ se silným prezidentským systémem. AKP ve výsledku využívá obdobné nástroje kontroly nad politikou a společností jako předchozí pro-sekulární pro-armádní establishmenty – pouze role se obrátila, zatímco před rokem 2002 měly za úkol bránit proti „islamistické hrozbě“, nyní jsou používány proti opozici vůči pro-islamistické AKP.

Období po červnu 2015, kdy AKP ve volbách sice zvítězila, ale nebyla s to sestavit jednobarevnou vládu, dobře ilustruje Erdoğanovo odhodlání dále utužovat svůj režim. Za cenu destabilizace země obnoveným bojem s kurdskými povstalci, vytváření atmosféry strachu a akcentování nacionalismu AKP vytvořila obraz, že bez její silné vlády Turecko nebude stabilní a bezpečné. V listopadových předčasných volbách pak již AKP získala téměř 50 % hlasů.

Hon na „pučisty

Probíhající čistky po neúspěšném pokusu o puč v červenci dále posílí pozici Erdoğanova režimu. V „honu na čarodějnice“ (či na Gülenisty) byly desetitisíce lidí zatčeny, další desítky tisíc propuštěny ze zaměstnání. Čistky se netýkají jenom státních institucí (a to od úrovně ministerstev až po místní správu), bezpečnostních složek či vzdělávacím systému, ale také se přelévají do byznysu nebo bankovnictví. Netřeba si dělat iluze, že všichni postižení jsou Gülenisté.

Byť se tak Erdoğanův režim zbaví možných oponentů a upevní svoji pozici (a jistě bude pokračovat i v autoritářském směřování země), nemůžeme očekávat obrat ke stabilitě v Turecku. Společnost bude nadále hluboce rozdělená mezi konzervativní podporovatele AKP a pro-sekulární segmenty společnosti obávající se islamizace země. Boje s kurdskými povstalci na jihovýchodě země budou pokračovat. Ekonomicky i vzhledem k množícím se státním zásahům proti „nepohodlným“ firmám bude Turecko určitě stagnovat. Státní instituce i bezpečnostní složky (včetně turecké armády, druhé největší v NATO) budou minimálně na nějakou dobu v důsledku čistek značně ochromeny.

„Kdo ztratil Turecko?“

V posledních letech se objevují texty západní provenience ptající se: „Kdo ztratil Turecko?“. Turecko je členem NATO od roku 1952, má blízké vztahy i s evropskými státy. Zahraničně-politická orientace Turecka na západ spíše než na východ, který byl vnímán jako zdroj nestability a problémů, byla dlouhou dobu mantrou turecké zahraniční politiky. Vláda AKP usilovala o zlepšování pozice i v regionu Blízkého východu a ideálně o získání statusu regionální mocnosti. „Východní“ orientace v turecké zahraniční politice bývá nazývána neo-osmanstvím.

Přibližování Turecka k Evropské unii již není prezentováno jako priorita ze strany vlády AKP. Důvodem k tomu jistě není pouze minimální zájem AKP prosazovat reformy v souladu s evropskými standardy v momentě, kdy se tamní režim stává čím dál více autoritativní, ale také liknavý postoj EU vůči přístupovému procesu.

Po vlně arabských revolucí v roce 2011 Turecko vidělo příležitost ve vybudování vztahů s pro-islamistickými silami v regionu, které se zdály získat prominentní pozice v Libyi, Egyptě, Tunisku a nakonec i v Sýrii. Sázka na tuto kartu však nevyšla a Turecko se záhy opět ocitlo v relativní izolaci a s minimem přátel v regionu, ze které se jenom pomalu dostává. Jedním z mála úspěšných příběhů jsou vztahy mezi Ankarou a Iráckým Kurdistánem, kde je mimo jiné dislokováno několik tisíc tureckých vojáků a kromě boje s kurdskými povstalci z Kurdské strany pracujících (PKK) se snaží ovlivňovat situaci v okolí Mosulu skrze podporu sunnitských kmenů. Schopnost Turecka projektovat svůj vliv při soupeření s Íránem či ruským zájmem v Sýrii a Iráku se však ukázala jako omezená. Dalším problémem je pro Turecko posílení pozice afiliace PKK zejména v Sýrii.

Byť se zájmy Turecka a Západu mohou mnohých ohledech odlišovat, jádro strategického spojenectví zůstane. Turecko je člen NATO a klíčový partner v regionu. Naproti tomu Turecko potřebuje NATO, aby mělo bezpečnostní záruky proti regionální nestabilitě a při soupeření s ruským a íránským vlivem v regionu.

Blog byl vydán za podpory České rozvojové agentury.

Tomáš Kaválek

Autor je analytikem výzkumného centra AMO.