Dokáže si extrémní pravice udržet své postoje i ve vládě?

Proč nevinit Evropskou centrální banku z nízkých úrokových sazeb

Why the ECB is not to blame for low interest rates

Markus Demary; LSE European Politics and Policy Blog

V Německu se v poslední době vede debata o míře rizikovosti, kterou způsobuje prodloužená doba nízkých úrokových sazeb a její vliv na finanční systém, důchodové pojištění a příjmovou nerovnost. Všechna tato rizika jsou reálná. Za viníka nynější situace je většinou považována Evropská centrální banka (ECB) a její monetární politika. Je tomu ale opravdu tak?

Pokud se na problém podíváme komplexnějším pohledem, můžeme vyvodit jiný závěr. Od sedmdesátých let dvacátého století byly inflace a úroková míra vysoké ve většině industrializovaných zemí. To bylo důsledkem volné monetární politiky. Banky však postupně k inflaci zaujímaly negativní stanoviska a dohodly se na určení měnové stability, která měla podobu průměrné inflace 2 %. Inflace a tím pádem i úroková míra tak poklesly. Od té doby se inflace tímto tempem vyvíjí a poklesla pouze v posledních letech. Avšak bylo vypozorováno, že navzdory zvyšující se inflaci úrokové míry nadále klesají. To značí, že situaci ovlivňují i jiné faktory než jen ty monetární.

Jedním z nich je i stáří. Lidé v členských zemích Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) se dožívají vyššího věku, věk odchodu do důchodu se však nezměnil. To znamená, že lidé zadržují během života větší část peněz pro pozdější období života, místo aby je utráceli, když jsou mladí. Vyšší úspory znamenají větší zásobu kapitálu na trhu. Zároveň se snížilo tempo růstu pracovní síly, což značí nižší míru investic, a tedy také menší množství poptávaného kapitálu. Po krizi v roce 2008 navíc banky úrokové míry ještě snížily za účelem povzbuzení ekonomiky, a tím dnešní situaci ještě více podpořily.

Uniknutí z nynější situace nízkých úrokových měr vyžaduje dlouhodobé strukturální reformy. Prvním krokem by měla být reforma bankovního sektoru, jež by se týkala fungování bankovních půjček, další reforma by pak měla ukončit nynější recesi v bankovních rozvahách, a tím oživit investování, což by pak v dlouhodobém horizontu zvýšilo reálné úrokové míry. V poslední řadě by pak měla být zavedena politická opatření týkající se demografických problémů se stárnutím obyvatelstva. Jelikož dopady takovýchto reforem se projeví až za dlouhý čas, neměly by s nimi politici příliš otálet. Do té doby však budou nadále platit výše zmíněná rizika spojená s nízkými úrokovými mírami. 

Vztah Ukrajiny a Unie

Ukraine and Europe – A short guide

Michael Emerson a Veronika Movchan; Centre for European Policy Studies

Stabilizační a asociační dohoda (SAA) Unie s Ukrajinou byla podepsána v litevském Vilniusu již v listopadu 2013. K její ratifikaci na Ukrajině však došlo až v září 2014, v důsledku jejího odmítnutí prezidentem Janukovyčem, Euromajdanu a následné agrese Ruska na východu země. Členské státy dohodu ratifikovaly dokonce až během roku 2015 či začátkem letošního roku a Nizozemsko ji ještě stále neratifikovalo. Jaké jsou vztahy mezi zeměmi Unie a Ukrajinou po ratifikaci SAA?

Základními elementy SAA jsou respektování základních lidských práv a svobod a principů právního státu. Co se týče lidských práv, na Ukrajině se setkáváme s problémem prosazování práva na spravedlivý proces. Principy právního státu jsou nejslabším aspektem demokratického vládnutí v zemi. Nicméně v červnu byly provedeny reformy, které by měly přispět k výraznému zlepšení situace. Nově schválené zákony se dotkly zejména oblasti soudnictví, která je spolu s policií a veřejnou správou považována za nejvíce zkorumpované instituce na Ukrajině.

Podepsání SAA znamená také možnost usnadnění cestování ukrajinských občanů do EU. Proto v prosinci 2015 Evropská komise doporučila zrušení víz. Rada EU povolila občanům Ukrajiny cestování bez víz v případě turistických pobytů pouze s biometrickými pasy. Dokončení procesu zahájení bezvízového styku je nyní v rukou EP.

Co se týče oblasti zadávání veřejných zakázek, tu upravuje obsáhlá a komplexní zóna volného obchodu  (DCFTA), která je důležitou součástí SAA. DCFTA také řeší  přístup na trh, který liberalizuje, avšak velmi asymetricky. Na jedné straně má EU plně liberalizovaný trh, zatímco u Ukrajiny se to očekává během tří až sedmi let. DCFTA se dále zabývá zákaznickými službami, technickými standardy pro průmyslové zboží, předpisy bezpečnosti potravin, právem duševního vlastnictví či službami obecně. Veřejné zakázky mají vysokou důležitost jak pro EU, tak pro Ukrajinu. Tvoří přibližně 18 % HDP v EU, a nabízí tak pro ukrajinské firmy obrovský potenciální trh. Reforma politiky zadávání veřejných zakázek byla vládní prioritou po několik let a také vzhledem ke schodku veřejných financí, potřebě fiskální konsolidace a lepšímu vynakládání veřejných výdajů jí zůstane i v letech nadcházejících.

Otázkou do budoucna však zůstává, jak úspěšné reformy na Ukrajině budou. V případě jejich úspěchu můžeme očekávat upevnění zejména ekonomických vztahů mezi členskými zeměmi a Ukrajinou. Nicméně odhadovat budoucí vývoj je vzhledem k válce na východě Ukrajiny, která může výrazně destabilizovat celou zemi a také mít vliv na prosazování reforem, poměrně složité.

Jak dokáže extrémní pravice zůstat „extrémní“ i ve vládě

Avoiding the mainstream: Why radical right-wing populist parties remain ‘radical’ in government

Tjitske Akkerman, Sarah de Lange a Matthijs Rooduijn; LSE European Politics and Policy Blog

Rostoucí význam extrémních pravicových populistických stran se stává důležitým aspektem politického dění napříč Evropou. Podpora těchto stran v národních volbách vzrostla od roku 1990 o 4,5 %, a tyto strany se tak postupně dostávají k moci. Za posledních patnáct let se extrémní pravice podílela na vytvoření 16 vládních koalic. Přizpůsobují se nějak tyto politické strany těm středoproudým, když vstupují do vládnoucích kruhů a získávají moc?

Dalo by se očekávat, že když se extrémní populistická pravice dostane do vlády, bude se postupně měnit a názorově přiklánět k středoproudým politickým stranám. Téměř vždy se totiž na vytvoření vlády podílejí i tradiční strany, které tlačí ty extrémní ke kompromisům. Nedávná studie politického chování však ukázala opak, tedy že extrémní pravicové populistické strany zůstávají „extrémní“ i ve vládě a jenom málokdy dělají kompromisy, které by se dotýkaly ústředních otázek, jako je imigrace, islám, nebo evropská integrace.

Aby v těchto oblastech dosáhly svého, jsou ochotny přijmout socioekonomické reformy, které chtějí implementovat koaliční partneři a mění své chování v parlamentu. Prezentují se jako důvěryhodný koaliční partner a dodržují pravidla politické hry. Ve svůj prospěch využívají možnost vynechat z dohody vládní koalice určité sporné body, například anti-islámské politiky, a zneužívají národní referenda.

Příkladem je chování Dánské lidové strany (DF) a nizozemské Strany pro svobodu (PVV). DF například každoročně podporovala vládní rozpočet a jen výjimečně šla proti vládním návrhům zákonů. Tímto počínáním dokonce získala podporu sociálních demokratů pro bývalého lídra DF, aby se stal mluvčím parlamentu, a úspěšně přetvořila imigrační a integrační legislativu v Dánsku.

Stručně řečeno, extrémní pravicové populistické strany se snaží udržet si voliče a svůj profil. Díky uplatňování podobných strategií jako jsou ty zmíněné výše, se jim daří nepřidat se k hlavnímu politickému proudu a nepřizpůsobovat svou politiku tradičním stranám, přestože jsou součástí vládnoucí koalice. Dokáží si také udržet radikální pravicové postoje a populistickou rétoriku, i když jsou konfrontovány s povinnostmi ve vládě. 

Plyn ve střední a východní Evropě

Completing Europe: Gas Interconnections in Central and Southeastern Europe—An Update

John Robert; The Atlantic Council

Situace zemního plynu v Evropě zažívá krušné časy. Na jednu stranu zde díky soutěži mezi dodavateli z Ruska, Norska a USA existují vyhlídky na období nízkých cen, na druhou stranu je potřeba neustále myslet na vylepšení a zabezpečení infrastruktury, aby Evropa vytěžila z této soutěže co nejvíc. EU by se měla zaměřit na propojení severu a jihu mezi polským terminálem v Świnoujście a chorvatským terminálem v Omišalji u Jaderského moře.

Propojení jihu a severu by pomohlo podpořit soutěž v Evropě a ochránit členské státy před nedostatkem plynu v případě, že by buď Rusko, nebo Norsko přestalo dodávat zásoby. Předešlo by se tak dalším problémům, které by se mohly podobat situaci, kdy Rusko přestalo posílat plyn na Ukrajinu. K tomu by pomohl další plánovaný projekt BRUA, který má propojit Bulharsko, Rumunsko, Maďarsko a Rakousko. Tento plán je zatím bohužel pouze plánem. Oba projekty by společně pomohly zabezpečit státy východní Evropy a Balkánu.

I když Evropská komise chápe důležitost těchto projektů, jejím hlavním zájmem zůstává ekonomická integrace a liberalizace trhů. Chce tak vytvořit co největší prostor pro vytvoření lepší infrastruktury pro plyn. Pomoci má zejména větší integrace různých trhů. Problémem je, že zájem na vybudování společné a bezpečné energetické infrastruktury se liší stát od státu. Různí se také schopnost a připravenost těchto států na možnou energetickou krizi.

České republika a Polsko v posledních letech postupně zlepšily a zabezpečily dodávky plynu i z jiných zdrojů a obě země navíc těží z regionální spolupráce a hlubšího propojení s ostatními státy. V oblasti Baltu také proběhlo zlepšení. Třem baltským republikám se tak podařilo ukončit svoji izolovanost a závislost na státech bývalého SSSR co se energie týče. Navrhované projekty se tedy týkají hlavně těch nejzranitelnějších států na jihu a východě EU. Mnoho států situaci na východě ale tolik neovlivní a je tedy otázkou, zdali současný projekt vůbec má smysl a zdali není lepší najít nějaké alternativy. Například Maďarsko by mohlo místo tohoto projektu využít napojení na Slovensko.

Sklenice je stále poloprázdná: Přetrvávající riziko finančního šoku v eurozóně

The glass is still half-empty: Eurozone stability under threat of a ‘bad shock’

Stefano Micossi; Centre for Economic Policy Research

Eurozóna v uplynulých letech překonala dluhovou krizi, během které byla vytvořena řada institucí a mechanismů, které mají napříště zajistit finanční stabilitu a zabránit státním bankrotům. Ovšem tyto nové mechanismy pravděpodobně nejsou dostatečně silné na to, aby evropskou ekonomiku dokázaly uchránit před skutečně silným šokem. V čem tkví tato slabina eurozóny a jejích institucí?

Prvním problémem jsou příliš malé zdroje Evropského stabilizačního mechanismu, které by zřejmě nestačily na zvládnutí potenciální dluhové krize některé z větších zemí eurozóny, například Itálie. Podobně nedostatečnými zdroji disponuje i fond vytvořený v rámci bankovní unie pro řešení turbulencí ve finančním sektoru. Pokud by se dostala do problémů některá z velkých nadnárodně působících evropských bank, fond by ji dost možná nedokázal zachránit.

Další překážku na cestě k finanční stabilitě představují značně rozdílné představy jednotlivých vlád a unijních institucí o tom, jak by taková finanční stabilita měla vypadat, a hlavně jak by se jí mělo dosáhnout. Řešení dluhové krize Řecka bylo provázeno velmi komplikovanými a zdlouhavými jednáními, během kterých bylo mnohdy nesmírně těžké dosáhnout kompromisu. Pokud by Evropa čelila další dluhové krizi, je pravděpodobné, že by se tato situace opakovala, přičemž neschopnost rychle jednat a dosáhnout dohody mezi dlužnickým státem a věřiteli by mohla mít pro ekonomiku katastrofální důsledky.

Neshody se dotýkají i jinak apolitické a nezávislé Evropské centrální banky, která svou expanzivní monetární politikou znejistila tradičně opatrné Německo a nyní má obavy, že jí Berlín nebude ochoten dostatečně asistovat v případě nutnosti intervenovat do finanční situace některé ze zemí platících eurem.

Zřejmě nejhlubším problémem je dlouhodobá slabost evropského bankovního sektoru. Podle nedávno vydané zprávy Mezinárodního měnového fondu má každá třetí velká evropská banka výrazné problémy s nedobytnými pohledávkami a jinými formami nerentabilních aktiv. Situace je navíc zhoršována faktem, že akcie bank se na trzích prodávají za velmi nízké ceny, což limituje schopnost bank získat dodatečný kapitál vydáváním nových akcií.

Celkově se dá říci, že eurozóna nadále zůstává zranitelnou ze strany finančních šoků, které jsou ze své podstaty obtížně předvídatelné a jejich řešení vyžaduje rozhodnost a obvykle také velkou spoustu peněz. Ani jednoho bohužel zatím není dostatek.

Možnost vystoupení z Unie: Právní analýza článku 50

Leaving the European Union, the Union way. A legal analysis of Article 50 TEU

Christophe Hillion; The Swedish Institute for European Policy Studies

Výsledek červnového britského referenda odstartoval živelnou diskuzi o procesu vystoupení členského státu z Unie. Smlouva o EU prostřednictvím článku 50 explicitně předpokládá, že členská země může Unii opustit. Úspěch jakéhokoli pokusu o vystoupení z EU však nezávisí pouze na úmyslu daného členského státu učinit tento krok, ale také na splnění procedurálních požadavků ze zmiňovaného článku vyplývajících. Co konkrétně článek 50 implikuje a jak je samotná možnost vystoupení v souladu s v zakládajících smlouvách definovaným principem vytváření stále užšího svazku mezi národy Evropy?

Záměr o vystoupení z Unie oznámí členský stát Evropské radě. Po přijetí oznámení o vystoupení je Unii uložena povinnost zahájit s daným státem jednání, jehož výsledkem je vytvoření dohody o podmínkách vystoupení a nastavení rámce budoucího vztahu mezi danou zemí a EU. Dohoda musí být schválena kvalifikovanou většinou v Radě po obdržení souhlasu Evropského parlamentu. Unijní smlouvy přestávají být pro daný stát účinné dnem vstupu dohody o vystoupení v platnost, nebo dva roky po oznámení o vystoupení adresované Evropské radě, pokud do této časové lhůty dohoda vyjednána nebude.

Ačkoli se možnost vystoupit z Unie explicitně objevuje až v textu Lisabonské smlouvy, dle většinového názoru členské státy touto možností disponovaly již předtím. Jako v případě jiných mezinárodních dohod může jakákoliv ze smluvních stran opustit EU na základě aplikace mezinárodního práva veřejného. Samotná absence klauzule o vystoupení neznamená zamezení učinění tohoto kroku ze strany kteréhokoliv ze zúčastněných smluvních partnerů. Ideálním příkladem potvrzujícím tento fakt je referendum z roku 1975, kdy britští voliči rozhodovali, zda si přejí zůstat v Evropských společenstvích.

Explicitní zavedení možnosti vystoupení členského státu do Smlouvy o EU ovšem odstartovalo debatu nad kompatibilitou článku 50 s naplňováním záměru stále užšího svazku. Samotná klauzule může být interpretována jako vrcholné rozvinutí ústavních nástrojů jako jsou například princip subsidiarity či výjimky jednotlivých států, tzv. opt-outy. Ačkoli se to tedy může zdát paradoxní, kodifikace možnosti vystoupit v samé podstatě záměru stále užšího svazku slouží. Členský stát totiž může Unii opustit, místo aby blokoval její další rozvoj.

Analytický tým vybírá každou neděli nejzajímavější studie institucí zabývajících se evropskou tematikou vydané v uplynulém týdnu. Seznam 77 aktuálně monitorovaných think-tanků naleznete na našem webu. Mediálním partnerem publikovaných anotací je portál EurActiv.cz.

Analytický tým think-tanku Evropské hodnoty se dlouhodobě věnuje analýzám (nejen) české pozice v Evropské unii.

Pokud chcete naše exkluzivní rozhovory, názorové články a pozvánky na naše akce dostávat mailem, objednejte si zdarma naše pravidelné Názory v souvislostech.