Registr smluv jako byznys neziskovek? Veřejný vs. soukromý zájem

Zákon o registru smluv jsme prosazovali tři roky. Teď, když vstupuje v účinnost, jsme se rozhodli pořádat semináře o tom, jak funguje, pro ty, kteří s ním reálně pracují - úředníky veřejné správy. Kopírovat tento „byznys plán“ ovšem nedoporučujeme, pokud si nelibujete v červených číslech. Ale představme si na chvíli, že to možné je: dejme tomu, že by projekt Rekonstrukce státu nebyl aliancí dvaceti protikorupčních organizací, ale podnikatelským záměrem Frank Bold s cílem nejprve prosadit zákon a pak si založit živnost na osvětě o jeho aplikaci. Aby nás to uživilo, musel by zákon být alespoň desetkrát složitější, museli bychom mít na školení monopol a hlavně by jeho přijetí muselo být dopředu jisté. Ale to teď nechme stranou. Jádro otázky spočívá v tom, zda je legitimní, aby organizace prosadila zákon, který slouží obecnému zájmu, a zároveň díky němu získala podnikatelskou příležitost.

My tvrdíme, že je to v pořádku a že je to dokonce žádoucí stav. Není podstatné, kdo díky zákonu získá příležitost vydělat, pokud to dělá legálně. Podstatné je, kolika lidem a jakým způsobem je zákon prospěšný. Jestliže představuje efektivní krok proti klientelismu, pak je jeho přijetí úspěch, ke kterému by si společnost v prvé řadě měla gratulovat, a ne se paranoidně zajímat o to, komu poskytne příležitost k legálnímu výdělku. Žijeme v tržním prostředí, podnikat a vydělávat je v pořádku a jestliže je podnikatelská příležitost dokonce vedlejším produktem činnosti prospěšné obecnému zájmu, není na tom být nic kontroverzního.

Problém je samozřejmě ve vymezení toho, co je a co obecným zájmem, protože na tom nikdy nemůže zavládnout úplná shoda. S trvalou existencí nevyřešitelného sporu může být těžké se smířit, a nerezignovat. Není však potřeba hledat přesnou shodu, pro začátek postačí negativní definice - pojmenovat něco málo z toho, co v obecném zájmu není, co nás jako společnost právě teď pálí, a vyhnout se přitom skeptické tendenci za vším hledat osobní prospěch.

Začněme třeba tady: Není v obecném zájmu, aby stát zatajoval informace, které má podle vlastních zákonů zveřejňovat. Přesto se tak mnohde děje a je potřeba dlouhodobé úsilí k tomu, aby stát informace dal z rukou. Toto úsilí zpravidla není schopen vyvinout nikdo, kdo nemá skutečnou motivaci informace od státu získat. A tak například jen díky soukromé iniciativě Seznamu.cz stát konečně pustil z rukou data o veřejné dopravě, která podle zákona mají být veřejná. V pozadí stojí soukromý zájem využít data pro vlastní vyhledávací služby, ale výsledek je prospěšný všem a stojí v pozadí vývoje mnoha užitečných aplikací o veřejné dopravě.

Jiný příklad, hypotetický: Není v zájmu demokratického státu, aby jeho obyvatelé rezignovali na porozumění světu a rozhodovali se podle mýtů a dojmů. Přesto se to v rostoucí míře děje. Způsob, jakým se k lidem dostávají důležité zprávy, se za posledních pár let bezprecedentně proměnil a pro mnoho lidé je reálně nemožné odlišit pravdivou informaci od cíleně šířené dezinformace. V českém i celoevropském kontextu za nimi často stojí ruská propaganda.

V této situaci je v zájmu veřejnosti, aby bylo snadnější odhalit a demaskovat dezinformační kampaně. Je to také v zájmu tradičních médií, která ztrácejí čtenáře. Kdyby se jim dejme tomu podařilo prosadit zákonnou změnu, která by pomohla omezit ruský vliv v českých internetových médiích, posloužila by tím sobě, ale především by posloužila veřejnosti. Jistě by se našlo mnoho kritiků, kteří by poukazovali na vliv partikulárních zájmů na politiku, ale vzbudit kontroverze automaticky neznamená dělat něco špatně. Naopak, kdo dělá odvážné kroky, musí s kritikou počítat. Za deset let bychom možná přijetí tohoto zákona zpětně viděli jako jasný moment, který zabrzdil prorůstání ruské propagandy do českého mediálního prostoru. Za tu kritiku a možná i ostré názorové přestřelky by to v tom případě stálo.

Našla by se řada dalších oblastí, kde tlak veřejného mínění ani odborníků dlouhé roky nic nezměnil a situace se pohnula kupředu teprve v okamžiku, kdy se do ní vložil někdo se silným osobním zájmem na tom, aby stát postupoval zákonně, hospodárně nebo přívětivěji k občanům. Prosazovat právní úpravu na základě soukromé motivace není nic zavrženíhodného, pakliže obecný zájem nad tím soukromým dalece převažuje. Je to zaručený způsob, jak na sebe přivolat vlnu pohotové kritiky, ale často také nejlepší cesta, jak dosáhnout zásadního zlepšení, ke kterému by samotné veřejné instituce bez vnějšího zásahu v dohledné době nebo možná nikdy nedospěly.