Proč se politici bojí veřejnosti

Andrej Babiš označil korupci za jedno z hlavních témat pro krajské volby. Proč tedy ministerstvo financí připravilo zákon, který uzavírá evidenci skutečných vlastníků před veřejností?

Nechápou nebo nechtějí pochopit

Poslanci sociální demokracie chtějí v novele zákona o střetu zájmů omezit ministry tím, že by nesměli být ovládající osobou obchodní korporace. Jak však zjistí, kdo je skutečným majitelem dané firmy, když ani poslanci a senátoři nebudou moci nahlédnout do evidence skutečných vlastníků?

Možnost nápravy tu byla. A sice poslanecký pozměňovací návrh, který měnil neveřejný rejstřík na veřejný. Těm, kdo hlasovali proti, buď nedochází, jak důležitá je transparentnost vlastnických vztahů pro efektivní kontrolu hospodaření s veřejnými prostředky, anebo svá prohlášení o boji s korupcí a střetem zájmů nemyslí vážně.

Soukromí nad zlato

Česká společnost – zejména její politická část – je stále velmi citlivá ohledně ochrany soukromí, zejména pokud jde o majetek.

Obhájci veřejného přístupu k informacím o skutečných vlastnících firem bývají podezříváni ze závisti nebo z touhy po senzacích. Jsou jistě jednodušší cesty, jak zjistit, kdo je miliardář, než se probírat rejstříky (mimochodem, údaje v katastru nemovitostí, kde lze dohledat vlastníky, jsou zcela veřejné).

Správně není ani jedna varianta. Jak ukázala nedávná kauza Panamských dokumentů, společenské náklady soukromí, kterého si užívají vlastníci některých firem, jsou značně vysoké a rozhodně nejsou ve veřejném zájmu.

To je hlavní důvod opatření navrhujících větší transparentnost vlastnických struktur či účetních operací, která přicházejí od skupiny G20, Evropské komise nebo OECD.

Česká stopa v Panamě

I když aféra Panama Papers neodhalila žádného českého politika, což mnohé zklamalo, nebyla nezanedbatelná. V Panamských dokumentech se například objevily dokumenty o stamilionových transakcích, které prošly offshorovými společnostmi Petra Speychala, který stojí za společností ČKD Praha DIZ, jež se podílela na výstavbě tunelového komplexu Blanka.

Zprávami problesklo i jméno nejbohatšího Čecha Petra Kellnera v souvislosti s firmou z Kajmanských ostrovů, která si od krachující banky IPB v roce 1999 půjčila 1,2 miliardy korun.  

Podle údajů společnosti Bisnode má vlastníka v daňovém ráji přes 13 500 českých firem. Podle kolegů z Transparency International získaly firmy s konečnými vlastníky v daňovém ráji za osm let veřejné zakázky v objemu nejméně 244 mld. Kč. Neznalost konečného vlastníka firmy přitom zvyšuje riziko korupce.

Šance na reparát

Odpor části politické scény k větší transparentnosti, která šetří čas i peníze, má zřejmě hlubší kořeny. Je v ní nedůvěra ve veřejnost, respektive v její právo na informace a na kontrolu toho, co činí jejich volení zástupci a placení úředníci.

Veřejná kontrola je přitom mnohem efektivnější než kontrola institucionální. Je to podobné jako v internetových diskusích. Nejagresivnější bývají zpravidla ti, kteří nevystupují pod pravým jménem. I firmy, případně jejich vlastníci, se chovají zodpovědněji v případě, že je na ně víc vidět.

Argumenty o tom, že nemusím znát vlastníka společnosti, neobstojí. Podobně jako stát i já vstupuji s firmou do různých vztahů a mám jako obchodní partner, spotřebitel nebo zadavatel zakázky právo znát toho, kdo stojí na druhé straně transakce.

Naštěstí čeští politici v otázce evidence skutečných vlastníků nemají poslední slovo. Evropská komise, konkrétně eurokomisařka Věra Jourová, připravuje změnu evropské předlohy zákona, která by v budoucnu měla učinit informace o vlastnické struktuře právnických osob zcela veřejné.  

Čeští zákonodárci tak budou mít šanci na reparát. Škoda, že to nevyšlo napoprvé. 

Tento blog vznikl v rámci mezinárodní iniciativy Tax Justice Blogging Day. Více na www.danevraji.com #taxjustice