Nadcházející summit lídrů EU-27 by se měl zaměřit na znovusjednocení rozdělené Evropy

Debata o obsahu evropských politik, tedy o tom, co vlastně má Evropská unie dělat a  co má případně ponechat svým členským státům, je především debatou o tom, co od Evropské unie očekáváme. A v dnešní době se ukazuje, že i přes více než půlstoletí evropské integrace není tato otázka úplně jasná.

V začátcích se integrace zaměřovala především na posílení obchodu mezi svými členy. Integrace trhů členských států si vyžadovala poměrně jasné aktivity - nahrazení národních vnitřních cel jednotným celním sazebníkem nebo uzákonění a vymáhání jednotných pravidel fungování trhu. Tyto aktivity překračující rámec jednotlivých států řešili členové tehdejšího Evropského hospodářského společenství společně („dělal to Brusel“). Zbytek věcí si státy řešily samy podle svých potřeb, zájmů, případně vnitropolitických priorit. 

Již v minulosti bylo budování jednotného trhu vnímáno nejen jako cíl, ale zejména jako prostředek k vyšší prosperitě. Ta je ovšem v dnešní době hlemýždího tempa hospodářského růstu spíše zbožným přáním. Proto se zejména starší členové integračního seskupení domnívají, že by Unie měla aktivně napomáhat právě prosperitě.

Integrace však za ta léta pokročila, ve většině oblastí společný trh Unie máme, víceméně funguje a zejména starým členským zemím se zdá, že když jsou technické otázky integrace trhů do jednoho společného dořešeny, měla by se aktivita Evropské unie posunout dál. Již v minulosti bylo budování jednotného trhu vnímáno nejen jako cíl, ale zejména jako prostředek k vyšší prosperitě. Ta je ovšem v dnešní době hlemýždího tempa hospodářského růstu spíše zbožným přáním. Proto se zejména starší členové integračního seskupení domnívají, že by Unie měla aktivně napomáhat právě prosperitě – ať již je to masivními investicemi, zásahy do ekonomiky, aktivistickou průmyslovou politikou či jinými prostředky.

Noví členové Unie, tedy státy přistoupivší v roce 2004 a později, však kladou důraz na něco jiného. Přirozeně poukazují na přetrvávající rozdíly mezi ekonomickou výkonností unijního „západu“ a „východu“. Klíčovým slovem pro ně není ani tak prosperita, i když i ta je žádoucí, ale zejména konvergence – tedy přibližování ekonomického výkonu nových členských zemí těm starým. Ta se ovšem v posledních letech bohužel zpomalila a mnohdy i zastavila. A právě konvergence byla jedním z cílů, který integrační seskupení přijalo za svůj při rozšiřování o chudší země – v 80. letech o jižní státy (zejména Portugalsko) a v roce 2004 a dál o východní (včetně Chorvatska). Tento cíl nebyl dosud naplněn, a proto noví členové Unie žádají zachování a posílení důrazu právě na konvergenci. 

Mnohdy jsme svědky nikoli odstraňování bariér, ale naopak jejich přibývání v kombinaci se selektivním nevynucováním unijních pravidel evropskými institucemi, zejména Evropskou komisí. Často na tuto rezignaci na vynucování pravidel doplácejí právě východní členové Unie, kteří pak oprávněně žádají vrátit se k původním myšlenkám společného trhu založeného na odstraňování bariér a společných (a zároveň vynucovaných) pravidlech.

Navíc v mnohých oblastech jednotný vnitřní trh korektně nefunguje. A nemáme zde na mysli jen například „novou“ oblast digitálního trhu, který EU již intenzivně řeší. Mnohdy jsme svědky nikoli odstraňování bariér, ale naopak jejich přibývání v kombinaci se selektivním nevynucováním unijních pravidel evropskými institucemi, zejména Evropskou komisí (německý MiLoG a francouzský Loi Macron, Nord Stream II, apod.). Často na tuto rezignaci na vynucování pravidel doplácejí právě východní členové Unie, kteří pak oprávněně žádají vrátit se k původním myšlenkám společného trhu založeného na odstraňování bariér a společných (a zároveň vynucovaných) pravidlech. 

Rozdílná očekávání od Unie na západě a na východě Unie jsou zdrojem mnohých nedorozumění, konfliktů a možná i ideového rozdělení členských států na dva tábory. Evropská unie nemůže korektně fungovat za těchto rozdělujících podmínek. Když totiž každý od společného projektu očekáváme něco jiného, máme pak jiné priority, jiné zájmy a čím dál více se myšlenkově rozcházíme. Pak stačí jeden vážný impuls (např. migrační krize) a naše rozdílné pohledy na činnost Unie mohou vést k jejímu rozpadu. Aby mohl být bratislavský summit vnímán jako úspěšný, měli by lídři sedmadvacítky překonat rozdílnost očekávání a udělit naší společné Evropské unii silný a jasný politický impuls jedním směrem.

V rámci přípravy nadcházející schůzky na vysoké úrovni zorganizovalo Velvyslanectví Slovenské republiky, jakožto předsedající země Evropské unie, ve spolupráci s Institutem pro evropskou politiku EUROPEUM a Katedrou evropských studií FSV UK uzavřenou expertní debatu. Experti z akademické sféry, neziskového sektoru a státní správy debatovali tři okruhy témat, kterými by se summit měl zabývat. Jednalo se o problematiky komunikace o evropských záležitostech, evropských politik a institucionálních otázek. Tento blog je reflexí této diskuze.