Ad Rasismus dětských hříšť aneb hrubost nezaměňujme za rasismus

Výborně popisuje pocity mnohých z nás, když  z důvodů naučené slušnosti a korektnosti vnitřně bojujeme sami se sebou, kdy se ještě držet zpátky a kdy už bezpráví není možno dále snášet. Já měla štěstí, že jsem vyrostla v disidentské, byť napůl  romské rodině, kde pravidlo bít se za každé bezpráví bylo prostě jako životní program. Na jednu stranu vidím v této společnosti slepě nespravedlivou a iracionální averzi vůči čemukoliv romskému, hospodské řečí jsou odvážné a pak v běžných životních situacích, kde není sporu o tom, na čí straně je pravda, se obáváme chovat správně.

Pocitům autora článku zcela rozumím, ale za rodiči kluka neřáda měl jít a měl zkusit s nimi mluvit. Samozřejmě, že by hrozilo, že mu vynadají, že ho nazvou rasistou. To ale přece neznamená, že to je pravda? A co je vlastně pravda, chce se mi zeptat spolu s Pilátem z Čapkova apokryfu? Obrana proti primitivnosti a hrubosti je však každopádně na místě, jenže to taky chce zvolit správný způsob a formu sdělení. Oni si totiž ti příbuzní chlapce zřejmě vůbec neuvědomovali, že něco činí špatně. A pokud jim to nikdo přístupnou formou nesdělí, popřípadě nevysvětlí, nebudou to vědět ani příště. Nejde tu o biologickou rasu či etnikum, ale řada Romů k žila tak dlouho v izolaci, že se opravdu mnozí z nich neumějí v této společnosti chovat adekvátně. Nejen že mnozí z nás Romů vůbec nečteme, protože  nemáme řádné a dobré vzdělání. I díky tomu nejsme schopni se v této společnosti dobře orientovat, rozumět jí, stěží hospodaříme s financemi, bojujeme s existenčními problémy i návykovými látkami a mnohým z nás chybí i samozřejmě i kultivovanost. Ta jistě chybí i jiným, ale u Romů je pro naznačenou historickou determinaci tento handicap skutečně masivnější. Ale to snad není žádné tajemství, že o zapojení Romů se tato společnost snaží teprve posledních 50-60 let, zatímco před tím měl stát cíl držet „cikány“ od společnosti dál a pod četnickou kontrolou. Ne nadarmo máme tedy pro další roky plán – Strategii integrace Romů. Tu se však nedaří naplňovat, často je to materiál spíše ukrytý v šuplíku úředníků, než něco, co by se reálně provádělo. A politici, kteří hledají své voliče, nebudou logicky podporovat nepopulární cestu integrace, a tedy „výhod pro Romy“, byť je to nonsens. Ale součástí cesty k lepšímu soužití  je i otevřená diskuse, debata o tom, jak zde společně existovat. A pokud budeme mlčet a brblat jen v hospodách, problém se tím nezlepší. Nezbývá, než se začít  chovat občansky, což nějakou odvahu předpokládá. Odvahu najít v sobě sílu říct to, co si myslím, že je správné. Mlčení řešení stěží přinese. A přihlouplé řeči o rasismu snad ani nemusíme brát vážně, řečí se přece vede tolik.

Jana Horváthová, historik, Muzeum romské kultury