Je mi padesát a nemám práci

Padesátníci nemohou sehnat práci. Firmy pláčou, že nemají kvalifikované zaměstnance a musí je dovážet ze zahraničí. Podivná doba.

Když jsem začátkem devadesátých let začínal, tak firmy nechtěly „starší pětatřiceti“, protože ti starší prý byli příliš plní toho starého režimu. Na přelomu století už to byli čtyřicátníci, ti nezaměstnatelní. Z tohoto pohledu je trend dobrý, dnes jsou to padesátníci. Půjde-li to takto dále, tak se v roce 2026 takto bude hovořit o šedesátnících…

Stejně prozíravě by šlo usoudit, že když nemá smysl pouštět starší sednout v tramvaji, protože se naseděli dost, když byli mladí, tak by šlo jistě dovozovat, že ti, kteří dnes říkají, že se padesátníci nedají zaměstnat, patří mezi ty, kteří sami dříve nezaměstnávali ty čtyřicátníky, či ještě dříve ty 35+.

Objevná je rovněž myšlenka mého varšavského kolegy (dokonce na to dostali obrovský grant), že za tím jsou příliš mladé a nezkušené náborářky, které eliminují starší muže proto, že by mohli zabírat místo mladším, perspektivním … partnerům. Že je v tom prostě přirozený výběr.

Jistě, je v tom cítit síra diskriminace. Ta jistě hraje roli, ale hlavní roli v tom, zdá se, hrají aktéři sami.

Nedovedu si představit, že firma, která dováží svářeče z bůhvíodkud, odmítne kvalifikovaného, jen proto, že je mu padesát. Připustíme-li, že existují firmy, které mají opravdu neuvěřitelně pitomý nábor, tak je pořád dost firem, které odmítají lidi ne proto, že jim je padesát ale proto, že se jim nehodí, co ten člověk umí.

Je hrozné, že člověk, který má před sebou teoreticky alespoň ještě patnáct nebo dvacet let produktivního života umí něco, co jiní lidé nepotřebují. Co tedy vlastně umí? Nebo je to jinak?

Je tedy možné, že existují tisíce lidí, které nikdo nepotřebuje, protože vlastně nic nenabízejí, a jestli něco umí, tak to neumí ukázat? Dle médií se tisíce lidí chovají nezodpovědně, berou si úvěry, které nejsou schopni splatit. Chovají se špatně ke svému zdraví a myslí si, že když mají zaměstnání, tak už ho budou mít do smrti, a že se už nikdy nebudou muset nic nového učit. V devadesátých letech mi kandidáti vysvětlovali, že neumí cizí řeči „protože se to dřív nesmělo“. Dnes říkají jejich padesátileté děti, že „to nikdy nepotřebovaly“, a že kdyby dostaly šanci, tak by se naučily… A divně na mě hledí, když jim odpovím, že až dostanu medaili z olympiády, tak přestanu kouřit a začnu běhat.

Jeden cynik kdysi prohlásil, že to celé rozpoutali líní padesátníci sami proto, aby je jejich manželky přestaly nutit hledat zaměstnání a uvědomily si, že ten jejich chlap prostě sedět doma musí, protože se proti němu všichni spikli.

Třeba by se mělo začít říkat, že nezáleží na tom, kolik člověku je, ale na tom, co umí, jak je ochoten na sobě pracovat, jak je schopen si odříkat pohodlí a jak se chce opravdu snažit. Absolvent se může chovat jako hlupák, nějak se to i předpokládá, ale zralý člověk by se měl chovat asi jinak.