Jedním z nejdůležitějších lidských vynálezů je abstrakce. Před 1,7 miliony let se svět převrátil o 90 stupňů a do té doby malý, pohodlně známý kus země explodoval od horizontu k horizontu. Lidé se s nesmírností nového měřítka mohli vypořádat jedině skrze abstrahováni jeho obecných vlastností. Teprve potom ho mohli začít přetvářet ke svému obrazu a nakonec plně ovládnout. Víceméně takto si před 108 lety zrod abstrakce přestavoval kunsthistorik Wilhelm Worringer.

Nástroj Abstrakce je nám užitečný nejenom pokud malujeme bílé čtverce na bílá pozadí, ale každý den a každou hodinu. Oba jsou jeho produktem. Představme si například, že stavíme zeď. Místo abychom se znovu a znovu rozhodovali, kam a jak umístíme příští kámen nebo cihlu, abstrahovaná vlastnost zdi, například rovinnost, vede naši ruku za nás.

Rozumná míra abstrakce je základním východiskem i výstupem jakéhokoli plánu. Přesto se složitost a proměnlivost našeho současného prostředí – města, zdá znovu zpochybňovat  naši schopnost ho zkrotit a ovládnout. Abstrahovat. V absolutním smyslu se o to se sebevědomím sobě vlastním pokusil pouze poválečný modernismus a o to spektakulárnější bylo jeho selhání. Vyřešením všech neznámých z rovnice města odstranil život.  

Představme si, že stavíme současné město jako zeď. Jaké nástroje povedou naši ruku tentokrát?

Proti ‚rovinnosti‘ modernistického ‚vše bude takto‘ se dnes často samovolně prosazuje empirický postup, kdy si každý nový záměr uzurpuje právo na výjimky a individualitu.

Minulý, a stále platný, územní plán Prahy byl roztržen právě napětím mezi těmito dvěma světy. Přes jistou hrubou hierarchii viděl město jako homogenní hmotu, po jejímž ohromném povrchu bezradně rozhazoval sérii více či méně normativních regulativů. Výsledkem byly tisíce potenciálně korupčních změn plánu a tisíce zbytečně zmařených stavebních záměrů.

Chceme-li se vyhnout paranoidní přeurčenosti i flegmatické rezignaci musíme hledat nové metody plánování města. Takové, které by umožnily realizovat i ty děje, které dnes dopředu neumíme přesně předpovědět, jejichž realizace však bude v budoucnu žádoucí. Zároveň musíme umět zabránit stejně neurčitým budoucím hrozbám. Plán by tak měl být flexibilnější ve své určitosti ale přesto stále vtělitelný do série právně zavazujících dokumentů. Měl by obstát  před utopickým determinismem minulosti i pragmatickou poddajností naší přítomnosti.

Přes veškerou složitost se jedná o stále stejný problém. Nalezení správné míry abstrakce.

Nový metropolitní plán tuto míru hledá a nalézá s uklidňující samozřejmostí. Neuchopitelnou složitost města rozkládá do 750 lokalit. Tyto lokality hledají přijatelnou míru podobnosti. Umožňují rozhodovat souhrnně, transparentně a přesto ne přespříliš obecně o rozvoji města jako celku. Lokalita je část města s podobnou fyzickou strukturou, vlastní identitou a historií například Podskalí nebo Vinice Michálka. Právě podle charakteru a prostorových vlastností lokality má smysl doporučovat, přikazovat nebo zakazovat. 

Lokality nového Metropolitního plánu dávají odborníkům možnost město zobrazit, a vzápětí regulovat, právě v takové podrobnosti, která mu umožňuje organický sebe neohrožující růst. Je to nejenom nástroj regulace, ale především srozumitelný způsob vidění tak složitého organismu jako je současné město. Abstrakce je obecně nástroj moci nad naším prostředím. Nalezení její správné míry tak tvoří hranici mezi plánem funkčním a bezmocným.