Proč Česko brání anonymní vlastníky firem?

Politici rádi mluví o boji s korupcí a se  zneužíváním veřejných prostředků. Když však dojde na konkrétní činy, vykrucují se, jak to jen jde. To je bohužel případ zavedení veřejných rejstříků skutečných majitelů firem. U společnosti s anonymními vlastníky se přitom citelně zvyšuje riziko skrytí korupce, daňových úniků či praní špinavých peněz.

Obzvláště v případě firem, které získávají veřejné zakázky, je anonymní vlastnická struktura značně problematická. Bez znalosti skutečného vlastníka nelze totiž garantovat, že prospěch z veřejné zakázky neplyne v konečném důsledku politikovi či úředníkovi, který o ní rozhodoval.

I kdyby bylo se zakázkou nakonec vše v pořádku, jde o porušení rovné soutěže, jelikož politikova/úředníkova firma je oproti ostatním účastníkům výběrového řízení ve zřejmé výhodě.

O tom, že napojení firem s anonymními majiteli na veřejné zakázky je v Česku značný problém, svědčí několik analýz z poslední doby.

Miliardy pro anonymy

V roce 2015 Transparency International ČR se společností Bisnode spočítaly, že v průběhu osmi let získaly firmy s konečnými vlastníky z daňových rájů veřejné zakázky za nejméně 244 mld. Kč.

Podle nově zveřejněné analýzy think-tanku Good Governance, která se zaměřila na příjemce prostředků z regionálních operačních programů (ROP) v období 2007 – 2013, ve 27 procentech případů byl příjemcem dotace podnikatelský subjekt s anonymním vlastníkem. Celkem anonymní firmy obdržely 38 procent z celkového objemu rozdělovaných prostředků, konkrétně 3,4 miliard Kč.

Pro konkrétní příklad nemusíme chodit daleko. Pokud by existoval kvalitní a veřejný rejstřík skutečných vlastníků, nemohla by vzniknout kauza „Čapí hnízdo“. Díky veřejnému rejstříku by byl jasný vlastník hned při přidělení dotace a bylo by zcela zřejmé, zda byla Farma Čapí hnízdo a.s. malým a středním podnikem či nikoli.

Ve Velké Británii, kde se rozhodli pro veřejný rejstřík skutečných vlastníků, kromě pozitivních účinků na dobrou správu veřejných prostředků uvádějí mezi důvody i zvýšení důvěry v podnikatelské prostředí. V důvodové zprávě k příslušnému návrhu zákona se lze dočíst, že trestná činnost i nedostatek důvěry mohou narušit ekonomický růst.

Promarněná příležitost

Jeden by očekával, že politici bojující proti korupci a za transparentní správu veřejných prostředků, nevynechají jedinou možnost, jak s anonymními vlastníky skoncovat.

Jednu takovou příležitost česká vláda dostala v podobě implementace nové směrnice proti praní špinavých peněz. Směrnice dala národním vládám na výběr – buď otevřít rejstříky úplně, anebo pouze osobám, které prokážou tzv. oprávněný zájem. Z toho je patrné, že cílem bylo umožnit jak sběr informací o konečných vlastnících, tak zvýšit jejich veřejnou dostupnost.

Vláda ve svém návrhu, jehož garantem bylo Ministerstvo financí, nicméně nakonec zvolila variantu, která přístup veřejnosti prakticky vylučuje. I přes snahu některých poslanců špatný návrh změnit, na začátku září Poslaneckou sněmovnou prošla původní vládní novela.

Vzhledem k tomu, že ještě před rokem vláda veřejný přístup k rejstříku skutečných vlastníků podporovala (alespoň někteří její členové, jak dokládá reportáž ČT24 z loňského září), je náhlý odpor vůči veřejnosti rejstříků přinejmenším zvláštní.

V ČR to víme nejlépe

Snaha zamezit zavedení veřejných rejstříků ze strany Ministerstva financí je zřejmá nejen z kroků na české úrovni, ale i na úrovni Evropské unie.

Po kauze Panama Papers přišla Evropská komise (konkrétně komisařka Věra Jourová) s návrhem na povinné veřejné rejstříky skutečných vlastníků právnických osob a trustů. Jednání o tomto návrhu se pomalu rozbíhají i v Radě ministrů.

Podle informací od kolegů, kteří pracují v bruselských centrálách neziskových organizací a tuto problematiku sledují, je stanovisko České republiky k návrhu Komise zcela negativní. Co je ještě překvapivější, že takto rezolutní postoj nemá žádná další země.

Zvláštní jsou zejména argumenty, které prý zástupci ČR při jednáních používají. Například, že informace o skutečném vlastníkovi nejsou pro veřejnost ani pro obchodní společnosti relevantní, jelikož majitel za společnost nejedná. Napadá nás otázka, kdo má například v Agrofertu rozhodující slovo – Andrej Babiš, nebo jeho manažeři? Mohou manažeři odvolat vlastníka (Andreje Babiše), nebo vlastník manažery?

Dalším argumentem je, že v případě informací v registru skutečných vlastníků firem nelze zajistit jejich aktuálnost a přesnost. Ano, toto bude vždy trochu oříšek, nicméně podobně to není možné ani u obchodního rejstříku, přesto nikdo neuvažuje (zatím) o jeho zrušení.

Pro právnické osoby prý bude obtížné dohledat skutečné majitele. Tato povinnost pro právnické osoby nicméně vyplývá už ze stávající směrnice proti praní peněz, kterou na začátku září projednala Poslanecká sněmovna.

Zcela absurdní je připomínka, že s registrem nejsou žádné zkušenosti a tudíž není jasné, nakolik bude účinný. Zpochybňuje snad Česká republika celkový význam agendy boje proti praní špinavých peněz a financování terorismu?

Změnilo se něco?

Je možná trochu naivní odvolávat se na priority v programovém prohlášení vlády České republiky. Přesto, kdo jej otevře, hned v úvodu se dočte, že vláda bude prosazovat: „zákaz pro stát obchodovat s firmami s nejasným vlastníkem, odstranění všech forem plýtvání veřejnými prostředky…nesmlouvavý boj proti všem formám korupce… zlepšení efektivity výběru daní, zamezení zneužívání a obcházení daňových předpisů…“

Proč je pozice vlády, která chce bojovat s daňovými úniky a korupcí, odmítavá vůči návrhům zaměřeným proti anonymním vlastníkům firem, kteří evidentně nepřispívají k transparentnímu hospodaření s veřejnými prostředky? Komu tyto kroky tolik vadí?

Bylo by dobré slyšet na tyto otázky konkrétní odpovědi.

Spoluautorkou blogu je Sylvie Kloboučková, Transparency International ČR