Ruská federace privatizuje do rukou.... státu.

Rusko přistupuje k privatizaci v ne zrovna ideálním období pro státní finance. Schodek státního rozpočtu v roce 2016 je odhadován na 3,7 % HDP, regionální rozpočty jsou v ještě horším stavu, Rezervní fond se pomalu rozpouští v krytí výdajů. Samo ministerstvo financí odhaduje, že v roce 2017 bude tato rezerva vyčerpána. Pro ministra financí jde o obzvláště obtížné období i v tom, že krácení vojenských výdajů, které by bylo poměrně logické, mu neprošlo a naopak byly navýšeny. I proto má být privatizace způsobem, jak alespoň trochu přispět do státní pokladny. Očekávalo se, že privatizace 50,08 procenta Bašněfti a 19,5 procenta Rosněfti měla státnímu rozpočtu přinést až jeden bilion rublů. Problémem ale je současná situace v ropném průmyslu, kde se firmy celosvětově neženou do investic či akvizic, stejně jako v ruské ekonomice samotné, která není v ideálním stavu. Do toho se přidává nestabilita hlavního zákazníka ruské ropy, tedy Evropy. Spolu s přebytkem nabídky ropy maluje taková situace mizernou perspektivu pro ruské ropné firmy.

Stát přitom prodává poměrně zajímavé společnosti, respektive jejich části. Bašněfť je významným producentem ropy a navíc má i silné postavení na poli jejího zpracování. Proces privatizace společnosti ale není bez problémů, v srpnu byla odložena na neurčito z důvodu situace na trzích. Před nějakou dobou přitom byla zveřejněna cena, za kterou Ruská federace hodlá prodat svůj podíl. Tu stanovili odhadci z Ernst and Young na 297-315 miliard rublů. Po zveřejnění této ceny se společnosti, které doposud měly o privatizaci zájem, z tendru stáhly, ať se jednalo o Lukoil, Tatněfť či další. Nakonec tak v tendru zůstala jediná společnost, a to právě Rosněfť, která byla navíc ochotná zaplatit až 330 miliard rublů, tedy i více, než na kolik zněl původní odhad ceny.  

Případný prodej Bašněfti do rukou Rosněfti by byl opravdu paradoxní z toho důvodu, že Rosněfť je plně kontrolována státem prostřednictvím holdingu Rosněftěgaz. Ten, kromě jiného, ovládá i část Gazpromu. Právě prostřednictví Rosněftěgazu nicméně umožnilo Igoru Sečinovi, mocnému šéfovi Rosněfti a předsedovi Rosněftěgazu argumentovat, že se nejedná po formální stránce o  státní firmu, ale o soukromou. Jakkoli toto tvrzení může znít paradoxně, argumentace, i přes názor Vladimira Putina o tom, že privatizace do rukou Rosněfti nepředstavuje ideální řešení, jedná se v současné době o variantu, která má největší podporu. Přesto se ale zdá, že k němu dojde.

V případě této transakce, kterou lze opravdu jen stěží za střízliva nazvat privatizací, se státu dostane víc peněz, než kolik by dostal, pokud by prodával Bašněfť otevřeně. Krok Rosněfti, i když se zaklíná synergickým efektem (sama má slabší pozici právě ve zpracování ropy), není motivován zájmy společnosti, jako spíše zájmy státu. Přeplacení aktiva, o které za danou cenu nebyl zájem, lze jen stěží vnímat jako racionální počin z hlediska firmy. Vše se navíc děje v době, kdy není úplně jasné, jak velkou roli budou hrát ropné produkty v budoucnosti. I když se může zdát, že jde o velmi vzdálenou budoucnost, samy ropné projekty se plánují na několik let či desetiletí dopředu.

Druhá operace je ale ještě o něco pozoruhodnější, byť jde prozatím jen o spekulace. Podle ní by hlavním zájemcem o balík akcií Rosněfti měla být, světe div se, Rosněfť. Došlo by tak prakticky k vykoupení vlastních akcií, což není nijak výjimečná operace, pokud má firma přebytek finančních prostředků, pro které nenachází vhodné projekty k investici a zároveň nevyplácí dividendy. Rosněfť ale dividendy vyplácela, jen se státu dostávala pouze asi 30procentní část, zbytek končil v Rosněftěgazu. Kam peníze putovaly, není příliš patrné. Dalším problémem je, že sama firma má sice na účtech asi 20 miliard dolarů, ale ty má vázané na projekty v zahraničí i v Rusku a potřebných cca 11 miliard dolarů bude muset někde sehnat. Nemělo by jít sice o velký problém, protože by měly přicházet i platby za prodej ropy do Číny, přesto zní půjčka na výkup vlastních akcií zvláštně. Padají tak i názory, že takové schéma bylo zvoleno se snahou zachovat si tvář v době, kdy o akcie Rosněfti by nemusel být až tak výrazný zájem, jelikož světové ropné společnosti mají spíše tendenci šetřit a Rusko je stále pod vlivem sankci. Problémem v prodeji jakémukoli jinému zákazníkovi je i fakt, že se Rusko chystá změnit daňové zatížení ropných firem. Že nepůjde o snížení daní je naprosto zřejmé. Původní idea rozprodeje podílu po menších kusech zahraničním firmám tak naráží na politickou nejistotu, kdy se firmy obávají, že bezprostředně po koupi nastoupí vysoké daně, které jejich původní kalkulace znehodnotí. Z toho důvodu tak není o akcie Rosněfti zrovna rvačka.

Samozřejmě se vše může stát i jinak, nicméně popsané schéma ukazuje na hned několik věcí. Tou první je krize v ropném průmyslu, kdy firmy nevěří, že se jim investice vyplatí. Tou druhou jsou problémy v ruském rozpočtu, který hledá peníze, kde se dá. Je to i signál, že státní firmy fungují jako pokladna, do které se volně sáhne v případě potřeby.