Být generálním tajemníkem OSN znamená řídit největší a nejvyšší mezinárodní organizaci bez jakékoliv reálné moci. První generální tajemník Trygve Lie to popsal jako naprosto nemožný úkol. Ale i přes velké zklamání, že do úřadu nebyla jmenována žena, je zvolení Antonia Guterrese pozitivní. Ostatně jakákoliv změna by byla dobrá, protože deset let Pan Ki-muna bylo více než dost.

Diplomat, který se snažil zůstat co nejvíce neutrální a nestranný, se stal hlavně neefektivní a nekritickou postavou bez rezolutního jednání, respektu a koherentního přístupu k těm nejpalčivějším mezinárodním otázkám. Zejména se ale stal světovým lídrem bez vize. Generální tajemník si veškerou svou moc musí vytvořit sám, a to skrz budování vztahů se světovými lídry, neúprosnou snahou se všemi nekonečně jednat, upřímné naslouchání, ale hlavně skrz jasné, charismatické a vůdčí jednání a chování. To jsou věci, které jsme v posledních deseti letech neviděli, ale 67letý Portugalec nám dává naději na změnu.

Antonio Guterres má pověst lídra, který se nebojí opřít do světových velmocí. Jako vysoký komisař OSN pro uprchlíky otevřeně kritizoval západní země a osobně i prezidenta Baracka Obamu kvůli neomluvitelně slabé reakci na syrskou uprchlickou krizi. Zároveň má ale pověst člověka, který dokáže naslouchat všem stranám, absorbovat názory ostatních a jednat s kýmkoliv napříč mezinárodním a názorovým spektrem.

Co tedy můžeme čekat? Pokud chce Guterres bojovat proti populismu, jak řekl během svého prvního proslovu po jmenování, musí začít nazývat věci pravými jmény. Pětiletá válka s kontem 300 000 lidských životů v Sýrii se tak pravděpodobně dostane na popředí v OSN a nečekejme, že se Guterres bude bát ukazovat prstem. Ať je finální reálný dopad jakýkoliv, lídr tohoto typu na nejvyšší mezinárodní pozici musí hnát státy k zodpovědnosti, i kdyby jen rétoricky. Ať už je to problém sexuálního zneužívání příslušníky mírových sil v Africe nebo utajování vypuknutí cholery na Haiti (seznam podobných skandálu je delší než tento celý článek).

Jedním z důvodů, proč byl Guterres preferovaným kandidátem například před stejně vysoce kvalifikovanou bývalou novozélandskou premiérkou a současnou šéfkou Rozvojového programu OSN Helen Clarkovou, je fakt, že expresivně nevolal po reformě Rady bezpečnosti. Tato skutečnost také nastiňuje, jak moc můžeme od bývalého portugalského premiéra čekat. Guterres možná bude otevřeně kritizovat státy Rady bezpečnosti a otevírat kontroverzní témata, ale pořád bude jen čekat, že řešení přijde od nich. Můžeme si představit, jak tohle dopadne. Nebo jak už dopadlo.

Je pravda, že svět potřebuje více silných a nebojácných lídrů, a zejména pak na pozici generálního tajemníka OSN. Hlavní problém nicméně nevězí zde, ale v celém systému. Ani se sebelepším generálním tajemníkem se nevyřeší nefunkčnost největší mezinárodní organizace, která je přímo odvozena od současného mezinárodního řádu.

Dvě základní hodnoty OSN, státní suverenita a lidská práva, se vzájemně vylučují. Po konci druhé světové války, kdy jediným referenčním objektem pro bezpečnost a lidská práva byly státy, to možná bylo schůdné. V současné době se ale státní suverenita a národní zájmy staly nepřekonatelnou překážkou k řešení jakýchkoliv globálních, ale i regionálních problémů. OSN pak představuje jakousi institucionalizaci tohoto problému.

Antonio Guterres je pozitivním krokem kupředu, ale nečekejme od něj reformu Rady bezpečnosti, ani žádnou revoluci. On už jednu totiž zvládnul, tu karafiátovou v Portugalsku v 70. letech, jež přinesla zemi demokracii. Nezbývá nám nic jiného, než doufat, že v budoucnosti nebude role generálního tajemníka omezena jen na přemlouvání států v jejich nepopiratelném sebestředném panování.

Neschopnost OSN řešit problémy je jen symptomem celosvětového uspořádání, které kontrolují nacionalistické zájmy archaických a politických uskupení bez schopnosti samostatně se postavit globálním výzvám nebo skutečně uspokojit požadavky jejich voličů. Řešit problémy z globální perspektivy, a ne primárně z té národní, vyžaduje paradigmatickou změnu v myšlení, a ta může trvat několik generací.

Hrozeb, se kterými se budeme muset potýkat, bude jen přibývat. Jestliže ale nezměníme své kolektivní chování od sebestředného státocentristického modelu, není důvod se domnívat, že v dalších desítkách let naplníme biologické předpoklady pro přežití lidského druhu. Bezvýsledné úspěchy Guterrese nám tento problém v příštích letech jen připomenou.

Blog byl vydán za podpory České rozvojové agentury.

 

Petr Boháček

Autor je spolupracovníkem Výzkumného centra AMO

Tento článek máteje zdarma. Když si předplatíte HN, budete moci číst všechny naše články nejen na vašem aktuálním připojení. Vaše předplatné brzy skončí. Předplaťte si HN a můžete i nadále číst všechny naše články. Nyní první 2 měsíce jen za 40 Kč.

  • Veškerý obsah HN.cz
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Ukládejte si články na později
  • Všechny články v audioverzi + playlist