Proč střední Evropa potřebuje jednotnou strategii pro řešení migrační krize

Minulý rok přes střední Evropu přešlo více než milion migrantů a špatná správa tohoto nečekaného přílivu lidí vyvolala u občanů silné emoce. Zatímco některé země v regionu otevřely své hranice, jiné samy sebe obestavěly zdmi. Povinné unijní kvóty byly diskutovány, stanoveny a následně odmítnuty. Dohody z Dublinu a Schengenu, stejně jako myšlenka evropské solidarity, byly pod silným tlakem. Jak se vzájemné přeshraniční obviňování mezi středoevropskými státy stupňovalo, politická rétorika některých jejich lídrů přitvrzovala a často sklouzla až ke xenofobii.

Nyní, když je Balkánská migrační trasa uzavřena, je čas přemýšlet nad tím, jak by se Evropa měla vypořádat s migračními krizemi v budoucnosti. Země střední Evropy sdílejí společnou historii, kulturu a vybudovaly si i silné ekonomické vazby. Během krize se ovšem nápadně oddělily a vzdálily; až se zdá, jako by se opona, která kdysi oddělovala východní a západní Evropu, opět vynořovala. Jsou proto zapotřebí konkrétní opatření, aby se tato opona opět nespustila, a to jak reálná, tak ani pomyslná.  

Krize postavila středoevropské státy do odlišných pozic: Rakousko je jedinou zemí regionu, která přijala více než sto tisíc žadatelů o azyl. I přes to, že Česká republika, Maďarsko, Slovensko a Slovinsko jakožto členové EU a schengenského prostoru mají rovněž plnou odpovědnost za zpracování žádostí o azyl a poskytnutí azylu každému úspěšnému žadateli, který vstoupí na jejich území. Krom toho Maďarsko a Slovinsko mají navíc odpovědnost za správu vnější schengenské hranice, přes kterou uprchlíci přecházeli. Rozdíly v geografické velikosti, ekonomické síle, sociálních a pracovních podmínkách na trhu stejně jako dosavadní zkušenosti s integrací občanů ze zemí třetího světa přidávají ke složitosti vztahů. Víceúrovňový dialog mezi státy by mohl zvýšit pochopení a porozumění, že řešení společných problémů vyžaduje spolupráci, nikoli konfrontaci.

Pozornost by se měla zaměřit na dosažení alespoň minimálního společného základu, například skrze finanční pomoc, správu vnějších hranic, fungující Schengen či zajištění právních cest pro žádání o azyl mimo Evropu.

Pozornost by se měla zaměřit na dosažení alespoň minimálního společného základu, například skrze finanční pomoc, správu vnějších hranic, fungující Schengen či zajištění právních cest pro žádání o azyl mimo Evropu. Kontroverzní diskuze ohledně kvót na přerozdělování uprchlíku by mohla být odložena na později; výhrůžky a sankce však v žádném případě nepomůžou k překonání vzájemných neshod.

Odpovědnost za vztyčení umělých hranic nicméně nenesou jen vlády. Po celou dobu krize politici reagovali na tlaky ze strany veřejnosti a obraceli se na veřejnost za účelem legitimizace svých politik, což mimo jiné poukazuje na ústřední roli občanské společnosti v politickém procesu. Představitelé občanské společnosti v zemích střední Evropy od počátku krize volali po lidském přístupu k uprchlíkům či jim dokonce sami poskytovali pomoc. Jejich aktivity však v mnoha případech probíhaly bez většího povšimnutí širší veřejnosti, jelikož většina sdělovacích prostředků dává přednost politickým zprávám, které mají tendenci události zjednodušovat.

V tomto kontextu by tak aktéři občanské společnosti měli zvážit čtyři kroky pro efektivnější fungování.

Zástupci občanské společnosti by měli hledat partnery i mimo hranice svých států a ve vhodných případech se více zaměřit na přeshraniční spolupráci.

Za prvé, zástupci občanské společnosti by měli hledat partnery i mimo hranice svých států a ve vhodných případech se více zaměřit na přeshraniční spolupráci. Tím by se přispělo k lepšímu pochopení společných problémů a nalézání možných řešení.

Za druhé by se měli aktivněji zapojit do veřejné diskuse, ukázat na skutečnosti založené na konkrétních zkušenostech. Přispět tím k lidštějšímu vnímání uprchlíků a snížení „strachu z neznámého“. Občanská společnost musí prosazovat alternativu k současné sekuritizaci migrace a vysvětlovat komplexitu celého problému.

Nevládní organizace a dokonce i mezinárodní organizace jsou často politiky zavrhovány pro jejich údajnou zaujatost. Proto by pro účinnost výše zmíněné strategie bylo ideální využít „šampionů veřejnosti“, např. důvěryhodných novinářů, umělců a dalších osobností formujících veřejné mínění. Ti musí být disponovat relevantními informacemi, aby mohli efektivně čelit názorům populistů. Inspiraci je možné čerpat např. od rakouských sousedů, kde již úspěšně funguje projekt tzv. „integračních velvyslanců“, tedy občanů s migračními kořeny, kteří se mohou s většinovou společností podělit o své příběhy. Je také nejvyšší čas na inovativnější přístupy k migraci a mezivládních řešení, jakým je např. bilaterální dohoda Slovenska s Rakouskem, podle které může být až 500 žadatelů o azyl ubytováno na Slovensku, zatímco čekají na rozhodnutí z Vídně.

Za třetí, ukázalo se, že směry, kterými se udávají středoevropské občanské společnosti a národní vlády se stále více rozcházejí, ačkoli jsou na sobě vzájemně závislé. Organizace občanské společnosti by měly usilovat, aby se staly aktivními partnery vlád a zvyšovaly povědomí o problémech, které se týkají veřejné politiky. Mělo by se využít každé příležitosti (jakou je např. současné slovenské předsednictví EU) a posunout se směrem ke konstruktivnímu dialogu.

Za čtvrté, jen málo mainstreamových médií doposud ukázalo alternativní pohled na uprchlickou otázku. Zástupci médií by proto měli být povzbuzováni k poskytování vyváženějšího pohledu na vývoj v této oblasti. Více pozornosti by mělo být věnováno prezentování příležitostí, než analyzování rizik. Česká republika by například, jakožto země s nejnižší nezaměstnaností a nejvyšší poptávkou po pracovní síle v Evropě, mohla těžit z přijetí více uprchlíků. Společné workshopy, konference či přeshraniční výměny, podobné těm, které autoři tohoto článku organizovali v rámci jejich počáteční inciativy, mohou změnit tento obraz. Příklad ze Slovinska ukazuje, že lidé mohou změnit názor na přijímání uprchlíků například po shlédnutí televizního dokumentu prezentujícího příběhy úspěšné integrace uprchlíků v sousedním Rakousku.

Je potřeba pochopit a vysvětlit rozdílné motivy jednání jednotlivých zemí a podpořit společenský posun směrem od jednorozměrné populistické politiky.

Země střední Evropy v současnosti riskují, že jejich obraz osamělého, pochybovačného bloku se přelije i do dalších oblastí evropské politiky. Avšak různé přístupy těchto zemí k uprchlické otázce nejsou tak černobílé, jak je jim často připisováno; spíše odráží mnoho odstínu šedi. V zásadě je potřeba pochopit a vysvětlit rozdílné motivy jednání jednotlivých zemí a podpořit společenský posun směrem od jednorozměrné populistické politiky. Konec konců, otázka migrace a uprchlíků je výzvou mezinárodního významu, které lze čelit pouze společně.  

Článek původně vyšel v anglickém znění na blogu LSE EUROPP.