Ruské nadšení z Donalda Trumpa? Ne tak úplně...

Ihned po vítezství Donalda Trumpa v prezidentských volbách se objevily vedle jiných komentářů i ohlasy, že v Moskvě již otevírají šampaňské, protože vyhrál jejich kandidát (či dokonce kandidát Ruskem přímo placený). Pominu teze o tom, že je Vladimir Putin tak mocný, že dokáže ovlivnit i americké volby, pro které mi chybí pádnější důkazy, a zaměřím se na něco jiného. Z mého pohledu by bylo totiž až příliš jednoduché tvrdit, že Moskva a jmenovitě Vladimir Putin propadli bůhvíjakému nadšení. Mají pro to přitom důvodů více než dost.

To samozřejmě neznamená, že by v Moskvě nezavládlo spíše optimistické očekávání a není ani divu. Vztahy mezi USA a Ruskem se zvláště v poslední době dostaly prakticky na bod mrazu. Dokonce se podle „zahraničního agenta“ Levada Centra 48 procent obyvatel Ruska obává třetí světové války se Západem kvůli Sýrii. USA navíc představují tu razantnější sílu v sankčním režimu vůči Rusku. Jen stěží si tak lze v Moskvě představit, že by vztahy mohly být horší. Šlo tedy o poměrně jednoduchou volbu. Na jedné straně Hillary Clintonová, která představovala pokračování kurzu nastoleného za Baracka Obamy, na druhé straně Donald Trump, který se netají obdivem k politickému stylu prezidenta Putina a mluví o zlepšení vztahů s Ruskem. Tak trochu v tom připomíná bývalého amerického prezidenta George Bushe při jeho nástupu k moci. Člověk nemusí být zrovna proruským fanatikem, aby chápal, že Putin zvolil druhou možnost.

Očekávání je nicméně spíše opatrné. Samotné ruské blahopřání nově zvolenému prezidentovi vyjádřilo naději v navázání konstruktivních vztahů. Vladimiru Putinovi se dá vytýkat mnoho věcí, ale rozhodně ne naivita či špatná paměť. Když George W. Bush v roce 2001 pateticky mluvil o tom, jak pohlédl Vladimiru Putinovi do očí a viděl v nich upřímnost, a viděl i jeho duši, zdálo se, že vztahy nastoupí téměř idylickou úroveň narušenou Clintonovým bombardováním Jugoslávie či rozšiřováním NATO. Postupně se ale situace vyvinula tak, že se obě velmoci rozkmotřily kvůli válce v Iráku, ale hlavně kvůli rozšíření NATO o pobaltské státy, „barevným revolucím“ či kvůli plánům na budování radaru ve střední Evropě. Poslední kapkou do již tak špatných vztahů byla ruská válka v Gruzii, na kterou USA ostře reagovaly a z jejíhož vyprovokování obviňovaly hlavně samotné Rusko. Sporů tak vzniklo více než hodně a na konci prezidentského období George Bushe se dalo mluvit o nepřátelství. 

Barack Obama se pokusil po nástupu zlepšit vztahy s Ruskem. V březnu 2009 tak jeho ministryně zahraničí, kterou nebyl nikdo jiný, než Hillary Clintonová, prezentovala na setkání s ruským ministrem zahraničí tlačítko „resetu“ vzájemných vztahů. Amatérství na americké straně, kdy namísto správného „perezagruzka“, tedy „znovuspuštění“ bylo napsáno „peregruzka“, tedy „přetížení“ bylo sice náhodné, ale jako by předpovídalo další události. V počátku se sice zdálo, že i administrace tehdejšího prezidenta Medveděva napomůže přátelským vztahům mezi oběma zeměmi, ale brzy se ukázalo, že se věci ubírají jiným směrem. Nebylo přitom až zase tak důležité, jestli byl formálně prezidentem Vladimir Putin nebo Dmitrij Medveděv.

Problémy se objevovaly hlavně v geopolitické rovině. Ruští představitelé silně kritizovali americkou politiku podpory „arabskému jaru“, která z jejich (a nejen jejich) pohledu uvrhla celý arabský svět do chaosu. Politika Východního partnerství, která je sice politikou EU, ale Rusové z ní ve velké míře obviňují Spojené státy, vytvářela třecí plochy. Rusko dávalo najevo, že USA není nic do východní Evropy a že ono je jedinou silou, která má právo určovat běh věcí v této oblasti. Události kolem Asociační dohody, která hrozila, že Ukrajina, která je z hlediska Moskvy zásadní zemí v postsovětském prostoru, rozvolní závislost na Rusku, jen zvýšily ruský nepřátelský pohled na USA. Vztahy se pak zpřetrhaly poté, co Rusko anektovalo Krym a poskytovalo výraznou pomoc „lidovým republikám“ na Donbasu. Bombardování Sýrie, které nebere prakticky žádné ohledy na civilní oběti, i podpora prezidentu Asadovi, pak jen dokončila posun vztahů k současnému mizernému stavu.

Upřímně, o Donaldu Trumpovi toho moc nevíme a v Moskvě na tom, podle reakcí místních politiků, nejsou jinak. Zahraničněpolitické představy netvořily zrovna středobod jeho programu a nezdá se, že by měl propracovanou koncepci toho, jak dál v této oblasti postupovat. Mluví se sice o směřování k izolacionismu, nicméně o něm se mluvilo i v případě Bushe mladšího. Není ani jasné, kdo bude jeho ministrem zahraničí či jak bude vypadat jeho spolupráce s dalšími hráči americké politiky. Vladimir Putin je dostatečně realistický politik, aby si uvědomoval, že dříve či později se vztahy mezi Ruskem a USA mohou narušit, jako tomu bylo v minulosti již několikrát. Rusko si prosazuje svoje zájmy na Blízkém východě, plánuje základny na Kubě či ve Vietnamu, snaží se o posílení politického vlivu v Evropě, sblížení s Čínou či spolupráci s Íránem. Aby nedošlo ke střetu, musel by buď zvolený prezident Trump, nebo Vladimir Putin na zahraniční politiku v konfliktních oblastech prakticky rezignovat. 

Mluvit o nadšení ze strany Moskvy je tak více než přehnané. V Kremlu rozhodně nesedí neomylní stratégové, kteří by do detailu naplánovali, jak se věci v USA budou mít. Na druhou stranu tam ale nesedí ani parta naivků, kteří by si mysleli, že veškeré problémy ve vztazích obou zemí zmizí s tím, jak je zvolen nový prezident.