Jak Rusko dokáže ovlivňovat střední a východní Evropu?

Vypadá Brusel opravdu jako hlavní město EU?

Places in Brussels of symbolic significance for Europe

Philippe Perchoc; The European Parliamentary Research Service

Washington nebo Berlín mají svůj typický, osobitý design s celou řadou památek spojených s historií USA a Německa. V porovnání s nimi má Brusel, neformální hlavní město Evropské unie, jen pár monumentů týkajících se evropské historie. A i když se představitelé EU snaží budovat místa se symbolickým významem v podobě soch, pomníků nebo pojmenovávat unijní budovy po význačných evropských státnících, je Brusel z pohledu organizace prostoru a architektury unijních institucí nedostatečně charakteristický a těžko zapamatovatelný.

Na obranu Bruselu je však potřeba říci, že se společně se Štrasburkem a Lucemburkem stal trvalým sídlem unijních institucí teprve v roce 1992. Kromě nedlouhé tradice má tento nedostatek i další důvody. Prvním je nekonečná debata o tom, jaký typ hlavního města má Unie vlastně vůbec mít. Má to být centralistický model se všemi institucemi EU ve stejném městě, nebo tzv. model Beneluxu s více hlavními městy? Druhým je fakt, že unijní představitelé mají jen málo možností a pravomocí k tomu, aby ovlivnili vzhled města.

V roce 2001 se v rámci belgického předsednictví v Radě EU Evropská komise zabývala myšlenkou, jak lépe prezentovat Brusel jakožto hlavní město Evropy. Tehdejší belgický premiér Guy Verhofstadt a prezident Komise Romano Prodi sestavili tým expertů. Mezi nimi byl také například Umberto Eco, který zastával vizi decentralizovaného modelu s více hlavními městy. Oponoval mu nizozemský architekt Rem Koolhaas, který žádal buď vylepšení stávající unijní čtvrti, nebo zcela nový koncept v jiné části města, například Tour et Taxis, což je rozsáhlá, dříve industriální oblast nedaleko centra. O sedm let později Bruselský region ve spolupráci s EU vyhlásil mezinárodní soutěž na přestavbu evropské čtvrti. S návrhy na změny EU institucí v oblasti Rue de la Loi se přihlásilo několik agentur. Vyhrál francouzský architekt Chris de Portzamprac s projektem, jenž zahrnoval i novou budovu pro Evropskou komisi, nicméně vzhledem k složité městské správě Bruselu se toho od roku 2009 podařilo naplnit jen velmi málo.

Brusel se bohužel namísto velkolepého projektu rozhodl vydat cestou postupných kompromisů. Jako jedno ze tří hlavních měst Evropy postrádá určitý stupeň majestátnosti, jenž je nezbytný pro aspiranta na hlavní město celého kontinentu a jedním z klíčových prvků v rozvoji evropské identity.

Jak Rusko ovlivňuje střední a východní Evropu?

Russia and Central and Eastern Europe: Means of Pressure and Channels of Influence

Pavel Baev; Institut Français des Relations Internationales

Od propuknutí krize na Ukrajině na jaře 2014 čelí státy střední a východní Evropy (SVE) narůstajícímu ekonomickému, politickému a vojenskému tlaku ze strany Ruské federace. Jaké jsou nejnovější posuny ve vzorcích ruského chování vůči zemím SVE? Jakou strategii Moskva uplatňuje a daří se jí dosahovat kýžených výsledků?

Rusko se snaží ovlivňovat své západní sousedy pomocí tří základních pák. Jednou z nich je export ropy a zemního plynu. Situace v oblasti energetiky se však pro Kreml nevyvíjí dobře. Putinův sen o dobytí evropského energetického trhu se nesplnil. Pobaltské země zapracovaly na diverzifikaci energetických dodávek a na jihu Evropy Rusku nevyšel projekt South Stream – série ropovodů, která by obsluhovala síť speciálních zákazníků. Celkově se Kremlu nedaří využít tlaku v oblasti energetiky k ovlivňování politického dění na území SVE.

Dalším nástrojem sloužícím k naplňování cílů ruské zahraniční politiky je korupce a propaganda. Malé země ve střední Evropě se Vladimiru Putinovi jevily jako ty, které vytvářejí problémy uvnitř EU a které by ji mohly potenciálně oslabit a ochromit její rozhodovací možnosti. Zaměřil se tedy na posilování proti-unijních, potažmo pro-ruských hlasů. Pomocí finančních prostředků se mu podařilo vytvořit si na zdejší politické scéně několik významných „přátel“, kteří například otevřeně vystupovali proti sankcím uplatňovaným vůči Moskvě. Pomocí rozsáhlé propagandy pak částečně ovlivnil i veřejné mínění ve svůj prospěch. Nicméně tito „přátelé“ nebyli v EU vyslyšeni, a jelikož je Moskva z důvodu špatné ekonomické situace nucena omezit financování propagandy, tak se ani informační válka nevyvíjí ve prospěch Kremlu. 

Za nejspolehlivější nástroj k uplatňování zahraniční politiky se v Moskvě stále považuje vojenská síla. Neuvěřitelně rychlá a efektivní anexe Krymu vyvolala zděšení v Pobaltí, kde se začalo hovořit o možném podobném scénáři jako na Ukrajině. Ačkoliv Kreml nejspíše nebude v tomto regionu ochoten podstoupit vojenský konflikt, svou agresivní politikou a neustálým vyhrocováním bezpečnostní situace zde vytváří značné napětí. Hrozba teoreticky možné eskalace tohoto napětí bude nadále ovlivňovat tamní politický vývoj. Vytvořit tolik kýžené trhliny v rámci NATO se však Rusku tímto vojenským nátlakem nedaří.

Ruská federace se celkově nachází ve fázi geopolitického ústupu ze západní fronty. Tento ústup se snaží zvrátit zmíněnými aktivitami v oblasti SVE. Tyto snahy jsou však často kontraproduktivní a ruský ústup naopak urychlují.

Jak (ne)úspěšná je migrační dohoda mezi EU a Tureckem?

Success or Failure? Assessment of the Readmission Agreement between the EU and Turkey from the Legal and Political Perspectives

Berfin Nur Osso; Institute of International Relations

Průběh migrační krize poukázal na to, že členské země EU neprokazují dostatek solidarity při přijímání uprchlíků a zacházení s nimi. Kvůli velkému počtu běženců, kteří do Evropy prchají před hrozbami způsobenými arabským jarem či občanskou válkou v Sýrii, byla Unie nucena rozvíjet spolupráci se svými sousedními státy. Turecko, jakožto tranzitní stát na vnějších hranicích EU, je zemí, se kterou se Unie rozhodla v  tomto ohledu dohodnout. První návrhy spolupráce byly předneseny na neformálním setkání Evropské rady v září 2015 a v březnu 2016 byla sjednána dohoda EU a Turecka. Jednání obou stran se doposud zdá být celkem úspěšné, jelikož se celkový příliv uprchlíků na východní středomořské trase výrazně snížil. Je však třeba vzít v potaz i případné negativní stránky dohody.

Jedním z hlavních problémů je způsob, jakým Turecko s uprchlíky zachází. Je zřejmé, že země nebyla schopná poskytnout vhodnou mezinárodní ochranu běžencům, jelikož nedisponuje s dostatkem kompetentních úředních orgánů v uprchlických zařízeních, dostačujícími podmínkami pro přijímání běženců a vhodnou legislativou. Z těchto a dalších důvodů nemůže být Turecko dle unijní směrnice o azylovém řízení považováno za tzv. bezpečnou třetí zemi, která by poskytla účinnou azylovou proceduru a ochranu uprchlíkům. 

Další znepokojující záležitostí je fakt, že v rámci dohody EU s Tureckem převážily spíše národní zájmy nad humanitární otázkou spojenou s přijímáním uprchlíků. Unie upřednostnila vnitřní bezpečnost před uplatňováním základních lidských práv. Některé kroky, které EU podnikla, svědčí o politice „zavřených dveří“. Břímě v podobě velkého přílivu uprchlíků se Unie zbavila a předala Turecku, které situaci využilo ve svůj prospěch. Bez poskytnutí mezinárodní ochrany milionům uprchlíků by pravděpodobně nedošlo k jednání o bezvízovém styku s Turky, zlepšení podmínek celní unie či případnému uspíšení procesu vstupu Turecka do Unie.

Národní zájmy členských států EU i Turecka společně s problémovým statusem Turecka jakožto „bezpečné třetí země“ brání dohodě, která by účinně řešila uprchlickou krizi s ohledem na humanitární otázky. Obě strany dohody by proto měly v prvé řadě vzít v potaz práva uchazečů o azyl a poskytnout jim mezinárodní ochranu v souladu s mezinárodním uprchlickým právem.

Transatlantické vztahy po brexitu

Transatlantic Relations after Brexit

Arnault Barichella; Robert Schuman Foundation

Vzhledem ke kulturní a historické blízkosti byla Velká Británie vždy přirozeným partnerem Spojených států. A „speciální vztah“ mezi oběma zeměmi nenaruší ani vystoupení Království z Evropské unie. Nicméně skutečnost, že Británie už nebude přítomna u jednacího stolu v Bruselu, nedává Spojeným státům jinou možnost, než se pokusit posílit spolupráci s ostatními evropskými spojenci. Transatlantické vztahy se pravděpodobně budou vyvíjet směrem k systému partnerství a aliancí založených na francouzsko-německé ose.

V posledních letech rostoucí ekonomická síla Německa vychýlila v EU poměr sil a země tak převzala vedoucí úlohu. Obamova administrativa si uvědomila, že Německo je klíčové k prosazení amerických zájmů v rámci Unie a iniciovala proto zřetelné sblížení obou zemí. Budoucí spolupráce bude probíhat především v hospodářské a obchodní oblasti. Zde budou USA spoléhat na Německo v otázce Transatlantického obchodního a investičního partnerství (TTIP). Americké firmy budou rovněž využívat Německo jako vstupní bod na jednotný evropský trh. Kromě toho je Frankfurt, díky atraktivní daňové politice a flexibilní regulaci trhu práce, nejlepší volbou pro nahrazení Londýna jako finančního centra EU.

Rozmanitější partnerství s více zeměmi se dají očekávat v bezpečnostní oblasti. Současná dynamika mezinárodních vztahů nutí unijní státy přikládat větší důležitost vlastní obranyschopnosti, což reflektují vyšší výdaje na obranu. Např. pobaltské státy masivně investují v reakci na ruské aktivity na Ukrajině. Na poli bezpečnosti je na nejlepší cestě hrát vůdčí roli Francie. Po brexitu bude právě francouzská armáda nejmodernější a nejsilnější v rámci EU. V posledním desetiletí je navíc Francie důležitým aktérem na globální scéně, např. spolupráce se Spojenými státy vedla k intervenci v Libyi v roce 2011. Nyní pro změnu oba státy stojí bok po boku v boji proti tzv. Islámskému státu.

Brexit bude mít také zásadní dopad na Společnou bezpečnostní a obrannou politiku EU (SBOP). Odchod Británie dává prostor pro posílení SBOP nad současný rámec, který se ve světle arabského jara a ruské agrese na Ukrajině ukázal být nedostatečný. Samotné Spojené státy dlouho volají po převzetí větší odpovědnosti ze strany evropských partnerů. Silnější a soudržnější SBOP a efektivní spolupráce mezi NATO a EU by umožnila spravedlivější sdílení břemene a posílení obranných kapacit jak USA, tak i členských států.

Analytický tým vybírá každé pondělí nejzajímavější studie institucí zabývajících se evropskou tematikou vydané v uplynulém týdnu. Seznam 85 aktuálně monitorovaných think-tanků naleznete na našem webu. Mediálním partnerem publikovaných anotací je portál EurActiv.cz.

Analytický tým think-tanku Evropské hodnoty se dlouhodobě věnuje analýzám (nejen) české pozice v Evropské unii.

Pokud chcete naše exkluzivní rozhovory, názorové články a pozvánky na naše akce dostávat mailem, objednejte si zdarma naše pravidelné Názory v souvislostech.