Kam směřují vztahy EU-Turecko?

Jaké je budoucí směřování vztahů EU s Tureckem?

The Future of EU-Turkey Relations: Between Mutual Distrust and Interdependency

Bilge Yabanci; Istituto Affari Internazionali

Na zasedání Evropské rady v Helsinkách v roce 1999 padlo optimistické rozhodnutí přidělit Turecku kandidátský status na přistoupení do EU. Vztahy mezi Tureckem a EU se však od té doby výrazně změnily. Chvíle vzájemné důvěry střídala období skepse. Přestože se zdá, že migrační dohoda EU a Turecka z března 2016 zlepšila vyhlídky spolupráce obou stran, budoucnost vzájemných vztahů bude záviset na výkyvech projeveného přátelství a nenávisti. Existují zde tři scénáře možného budoucího směřování vzájemných vztahů.

První scénář se zabývá možností konfliktu a předpokládá, že napětí mezi Unií a Tureckem bude růst. Nevraživé vzájemné vztahy znemožní další kroky o vyjednávání vstupu země do EU. Druhou možností je, že se poměry budou nést v duchu spolupráce, která se projeví zpevněním vztahů v oblastech vyžadující vzájemnou součinnost, jako je například energetika. Třetím scénářem je postupné sbližování vztahů, které by mohlo vyústit v případné členství Turecka v Unii. Vše nicméně závisí na několika faktorech a tendencích, které je v případě odhadů budoucího vývoje vztahů nutné vzít v potaz.

Mezi pozitivní tendence můžeme zařadit nedávné uzavření migrační dohody, jež vypovídá o ochotě v budoucnu blízce spolupracovat. Důležitou pozitivní tendencí je také fakt, že turecká ekonomika je značně integrovaná ve světových trzích a je pro EU důležitým podnětem pro vzájemnou ekonomickou spolupráci. Stejně tak tomu je s kooperací v energetice, která z praktických důvodů donutí obě strany upřednostnit dosažení bezpečné energetické politiky před případnou politickou rozepří. Na druhé straně, mezi negativní tendence, které by mohly ovlivnit vzájemné vztahy, lze zařadit rostoucí autoritářské sklony a nastolení hybridního nedemokratického režimu v Turecku. K negativnímu vývoji domácích událostí patří také konec mírového jednání s Kurdy a obnovení vojenského konfliktu se Stranou kurdských pracujících. Zároveň je třeba vzít v potaz dopady nevydařeného převratu z 15. července a nedemokratické kroky, ke kterým Erdoğan přistoupil.

Výše zmíněné soupeřící tendence budou udávat směr, jakým se vztahy EU a Turecka vydají. S největší pravděpodobností se však nedočkáme ani jednoho ze tří scénářů a je zřejmé, že ekonomika, obchod, energetika a migrace budou stěžejními tématy vzájemných vztahů. Budoucnost také záleží na odezvě Unie na vnitrostátní záležitosti Turecka. Pro EU bude zajisté náročné balancovat mezi otázkami lidských práv a strategických zájmů.

Sdílená ekonomika trnem v oku Evropské komise?

A European agenda for the collaborative economy

Jana Valant; European Parliamentary Research Service

Sdílená ekonomika, umožňující efektivní sdílení zboží a služeb mezi lidmi, nepřináší spotřebitelům pouze nižší ceny či širší výběr, ale také možnost přivýdělku. Na odvrácené straně tohoto fenoménu však mnozí vidí neférové podmínky pro různé subjekty na trhu. Kritika míří směrem k nerovnováze v oblasti regulace pracovních norem, ochrany spotřebitele, právní odpovědnosti či zdanění. Aby zamezila odlišnému přístupu v každém ze členských států, vydala Evropská komise (EK) návod, jak by k dané problematice jednotlivé státy měly přistupovat.

Tento dokument nazvaný Evropská agenda pro ekonomiku sdílení zdůrazňuje obrovský potenciál tohoto trendu, vyzdvihává jeho plusy, jako např. podpora růstu, nepřímá forma zaměstnání a příjmu, diverzifikace trhu či omezení dopadů spotřeby na životní prostředí. Identifikuje však také negativa, která s sebou kolaborativní ekonomika přináší. Zmiňuje rizika nerovných podmínek, nedodržování kvalitativních a bezpečnostních zásad či problematické zaměstnanecké vztahy. Ve svých doporučeních se EK zaměřuje na problematiku zdanění, požadavků na přístup k trhu, režimů právní odpovědnosti, ochrany spotřebitelů a pracovně-právních vztahů.

V oblasti přístupu na trh EK doporučuje členským státům, aby pečlivě rozlišovaly mezi kolaborativními platformami, které slouží pouze jako zprostředkovatelé informací a mezi těmi, které samy nabízejí nějakou další službu, např. krátkodobý pronájem či přepravu. Takové služby by pak mohly podléhat pravidlům a omezením podle toho, do jakého sektoru spadají. U právní odpovědnosti platí podobná logika: platformy by měly být odpovědné pouze za služby, které samy poskytnou. V oblasti ochrany spotřebitele a definování pracovně-právního vztahu, EK rozhodně doporučeními neplýtvá. Radí pouze, aby se státy při určování, zdali jde v konkrétním případě o zaměstnanecký poměr, či o samostatně výdělečnou činnost, zaměřily na existenci podřízenosti, na typ práce a na přítomnost peněžní odměny. V oblasti zdanění zní doporučení tak, že by členské státy měly mít podobné požadavky na podniky poskytující podobné služby. Dále by měly usilovat o co největší jednoduchost a transparentnost v rámci daňové politiky zaměřené na subjekty sdílené ekonomiky.

I přes mnohá doporučení zůstává oblast sdílené ekonomiky zahalena do hávu nejasností a řada otázek týkajících se její definice a regulace zůstává nezodpovězena. Více světla by měly přinést další studie zaměřené na danou problematiku či dva očekávané rozsudky Soudního dvora Evropské unie týkající se společnosti Uber.

Evropa a suverenita: Realita, limity a výhled do budoucna

Europe and Sovereignty: Reality, Limits and Outlook

François Frigot a Ester Bonadonna; Robert Schuman Foundation

Suverenita a moc jsou ve 21. století stále relevantními koncepty. I přes pokračující důležitost států a vestfálského modelu je pojem suverenita proměnlivý a jeho konkrétní význam záleží na sféře moci, ve které je praktikován. Tato realita je posílena fenoménem globalizace, která vede k rostoucí provázanosti jednotlivých států ve stále více sférách moci. V této konstelaci je nemožné, aby si národní státy samy udržely vlastní suverenitu. A právě zde se nabízí prostor pro efektivně fungující Evropskou unii, která je nejvhodnějším nástrojem pro ochranu národní suverenity v současném globalizovaném světě.

K tomu je však ze strany EU zapotřebí větší asertivita. Někteří občané se totiž domnívají, že se Unie snaží zasahovat do příliš mnoha oblastí lidské aktivity, ale zároveň není úspěšná v řešení palčivých problémů a krizí, jako byla finanční nebo nyní uprchlická. Přitom hlavními principy uspořádání EU jsou jednání, kompromis a integrace, což jsou nepochybně vhodné nástroje. Odpovědí může být konsolidace vnitřního uspořádání pomocí větší integrace napříč jednotlivými úrovněmi vládnutí. Ta by vylepšila schopnosti vládnutí od federální úrovně až po tu místní, unijní administrativní kapacitu a legislativní transpozici.

Naopak někteří lidé jsou toho názoru, že se Unie dostatečně neangažuje na mezinárodním poli. Příčinou je především fakt, že zahraniční politika – i přes změny v Lisabonské smlouvě – je nadále koordinována na mezivládní úrovni, reflektuje rozdílné zájmy mnoha členských států, a je tedy obtížné implementovat jasnou celounijní pozici. Na druhou stranu EU prokázala, že může být i hnacím motorem v diplomatických jednáních, když se zásadním způsobem podílela na dohodě o pozastavení íránského jaderného programu a potvrdila svoji roli „mistra tvoření konsensu“. Politikou rozšiřování si Unie uchovává normativní sílu a díky vidině potenciálního členství je také viditelnější ve svém nejbližším sousedství.

V dnešním dynamickém světě se EU musí rychle přizpůsobit a snažit se prosadit na globální scéně. Unie by měla konsolidovat svoji „měkkou“ sílu, hodnoty a ekonomický model, a pak prozkoumat potřebu disponovat „tvrdou“ silou. Unie musí mít kapacitu zvládat nejrůznější krizové situace a to i v obranné oblasti. Musí být důležitým hráčem na diplomatickém poli a působit jako normativní aktér, který zůstává otevřený, ale zároveň pevně stojí za uzavřenými dohodami, které respektují a prosazují hodnoty a zájmy, na kterých je EU založena.

Nové příležitosti ve vztazích Evropské unie a Běloruska

The EU and Belarus: seizing the opportunity

Elena A. Korosteleva; The Swedish Institute for European Policy Studies

Pohled Běloruska na domácí i regionální politiku se výrazně mění, čímž se otevírají možnosti ke spolupráci s touto východoevropskou zemí. Unijní přístup k Bělorusku by se měl opírat o tři základní východiska. Prvním z nich je, že Bělorusko je malý stát, který se také tak chová. Dalším je fakt, že stejně jako jiné post-sovětské státy je Bělorusko hodnotově odlišné od Západu. A třetím je nutnost navázání lepších vztahů mezi EU a Euroasijským ekonomickým svazem (EES).

Chování menších států se často projevuje politikou balancování mezi okolními regionálními mocnostmi a na mezinárodním poli je toto vystupování tradičně zdrojem obav ze strany ostatních hráčů. Zvláště státy jako Bělorusko, které jsou sevřené mezi dvěma globálními aktéry, jsou často terčem kritiky pro své někdy až vzpurné chování a neochotu plnit své závazky. Proto je důležité pochopit jejich způsob uvažování, což může být přínosné především u Běloruska, se kterým EU sice nemá žádné formální bilaterální smlouvy, ale které je připraveno takové diskuze otevřít.

Od vzniku Východního partnerství v roce 2009 můžeme pozorovat určité posuny ve smýšlení Bělorusů vůči EU. Krom jiných je nejdůležitější ten, že většina obyvatel si myslí, že vztahy EU-Bělorusko jsou spíše založeny na vzájemných zájmech a hodnotách než jen na vynucování těch unijních. Ačkoliv postoj veřejnosti a vlády ukazují pozitivní změny, je nutné pochopit, že Bělorusko zůstane odlišné, a to vyžaduje specifický přístup k vytvoření a sdílení stejných hodnot.

Vojenské akce na Ukrajině jsou pro Bělorusy znepokojivé. I když uznání EU jako strategického partnera roste, partnerství s Ruskem a EES je v dobách nejistoty důležitější než posilování vztahů s Unií, stejně jako názor, že postoje EU a EES jsou neslučitelné. Existuje několik způsobů jak zvýšit relevantnost a důvěryhodnost Unie v regionu. Jedním z nich je zlepšování bilaterálních smluv. Dalším zvážení zóny volného obchodu mezi EU a EES, která by rozptýlila strach, že evropská obchodní politika je namířena proti Rusku a naopak posílila příjmy běloruských domácností, a tudíž i přínos ze strany EU.

Vnitřní i vnější vztahy Běloruska se mění, což představuje širokou škálu možností pro rozvoj dialogu s EU. Aby se možnosti vyvíjely správným směrem, musí Unie pochopit geopolitiku menších států jako je Bělorusko. Výše zmíněné body by měly zajistit vhodný přístup EU k efektivním a slučitelným vztahům, které zaručí stabilitu v regionu.

Analytický tým vybírá každé pondělí nejzajímavější studie institucí zabývajících se evropskou tematikou vydané v uplynulém týdnu. Seznam 85 aktuálně monitorovaných think-tanků naleznete na našem webu. Mediálním partnerem publikovaných anotací je portál EurActiv.cz.

Analytický tým think-tanku Evropské hodnoty se dlouhodobě věnuje analýzám (nejen) české pozice v Evropské unii.

Pokud chcete naše exkluzivní rozhovory, názorové články a pozvánky na naše akce dostávat mailem, objednejte si zdarma naše pravidelné Názory v souvislostech.