K pokrytectví zády, ke střední Evropě čelem

Petr Kratochvíl, ředitel Ústavu mezinárodních vztahů, v textu „K Visegrádu zády, k Berlínu čelem“, který vyšel 30. listopadu v Hospodářských novinách, nabádá k tomu, aby česká zahraniční politika přestala „konečně obhajovat neobhajitelné a legitimizovat visegrádskou politiku a místo toho se strategicky přimknula k demokratickému, liberálnímu a hospodářsky úspěšnému Německu.“ Cíl je to ušlechtilý, ale k jeho naplnění není zapotřebí změna politiky zahraniční, ale vnitřní. A k té nedojde.

Ministr Zaorálek sice v zahraničí zdůrazňuje české evropanství nebo naznačuje znepokojení nad vývojem v Maďarsku (naposledy v rozhovoru pro Die Presse), ale Česká republika bude oprávněně hodnocena za to, co dělá, nikoli za to, co si myslí její představitelé. A v tom jsme stále daleko od Německa.

Nadávky na toxický Visegrád, jež jsou k zaslechnutí na chodbách Černínského paláce, jsou bohužel pohodlným pokrytectvím. Dnešní image Visegrádské skupiny byla vytvořena sobeckým přístupem k uprchlické krizi. Ten byl formován během českého předsednictví (červenec 2015 – červen 2016), a Praha se tak na současném renomé Visegrádu podepsala mnohem více než například Polsko, které v září 2015 podpořilo tzv. uprchlické kvóty.

Pokud česká vláda nepřehodnotí přístup k této otázce, od Visegrádské skupiny se nevzdálíme. Nedávné odvolání ministra, který nahlas opakoval, že přijetí uprchlíků není pro naši zemi žádnou zátěží, navíc ukazuje, že do voleb se na českém přístupu nic nezmění. Ani na ministrovi Zaorálkovi není vidět, že by chtěl za méně visegrádskou a více německou politiku ztratit byť jediného voliče.

Skutečná hodnota Visegrádu

Visegrádská skupina však není jen o této nedávno nabyté toxické značce, která by nás měla oprávněně – ale především upřímně – znepokojovat. Jde o dlouho budovanou hustou síť formálních i neformálních a vládních i mimovládních kontaktů; o důvěru, která se neztrácí, i když spolu na politické úrovni nesouhlasíme.

To, že jsme se hned v zárodku nedistancovali od protiuprchlické politiky Viktora Orbána a Roberta Fica, je samozřejmě náš problém, ale řešit ho útěkem z Visegrádu by bylo čirým pokrytectvím, na kterém by nejvíce trpěly naše vztahy s Polskem. Přes často zapomínanou asymetrii máme s Varšavou výjimečné vztahy: Polsko je například největší zemí, se kterou máme ustálené každoroční společné zasedání vlád.

Pokud je České republice proti srsti současný stav vlády práva v Polsku a Maďarsku, ať o tom se svými partnery otevřeně hovoří. Premiér Sobotka bude mít příležitost hned za dva týdny v Bruselu. Při vysoké frekvenci visegrádských setkání nebude na škodu na chvíli odběhnout od migračních témat.

Vít Dostál

Autor je ředitelem Výzkumného centra AMO

Follow @AMO_cz