Poselství nudy z Kremlu

Letošní Poselství prezidenta Putina ke členům Federálního shromáždění pravděpodobně nevstoupí do dějin jako přelomové. Došlo prakticky jen ke shrnutí již známého, ať již o tom, že je Rusko ochotné se Západem spolupracovat, ale je to právě Západ, který tuto spolupráci kazí, o opatrné naději v novou americkou administrativu, o ruském kurzu na demokracii či o sociální situaci. Všechny tyto otázky jsou a budou dopodrobna probírány v tisku. A jelikož se mám tendenci situaci v Rusku věnovat, přisadím si také. A jelikož se budu věnovat ekonomické části, rozhodl jsem se být nudný.

Jedním z nejdůležitějších témat, která ruský prezident nastolil, byla otázka ekonomického rozvoje. A tady mohl být jen stěží spokojený. Rusko se v současné době nachází ve stadiu hospodářského poklesu, který se snad příští rok podaří zvrátit k mírnému růstu. Přitom, jak Vladimir Putin sám poznamenal, důvody této situace nejsou ani tak někde mimo zemi, ale jsou hlavně vnitřní. Ať je to nedostatek investičních prostředků, problém konkurence, nedostatek kvalitních kádrů a moderních technologií, všechno brání růstu. Jak dodal, pro Rusko není možné, aby přešlapovalo na tempech růstu HDP kolem nuly. K vnějším vlivům pak dodal, že Rusko ustálo snahu některých států nutit jej, aby tancovalo, jak pískají, ale ruská ekonomika se nakonec vnějším okolnostem přizpůsobila.

Celkově ale Putinova řeč nebyla zrovna zdrojem nových iniciativ. Mluvil sice o daňové reformě, ale ani ona není žádným překvapením. Mluví se o ní již nějakou dobu. Putin tak obecně přikázal, aby se vláda věnovala podpoře byznys klimatu, rozvoji konkurence a podpoře růstu investic. Vše nicméně zůstalo ve formě náznaků. Žádný konkrétní návrh či nařízení ruský prezident nepřeložil, jen oznámil, že v roce 2017 budou jednotlivé návrhy probírány s představiteli byznysu tak, aby mohly v roce 2018 být přijaty změny v daňovém zákonodárství. Nejkonkrétněji tak zněly především výzvy k přehodnocení různých daňových úlev, kterých je v Rusku více než dost. Leckdy jde přitom o velmi neefektivní nástroje, které jsou poskytovány investorům, kteří by přišli stejně. Rušení úlev ale bude předmětem bojů, protože i na jejich efektivitu existují různé pohledy.

Část reforem se už nějakou dobu projednává. Hlavním cílem změn v daňové oblasti je zvýšit zdanění těžebního průmyslu, zatímco výroba s vyšší přidanou hodnotou by měla naopak být zvýhodněna. Stejně tak ministerstvo financí mluví o tzv. fiskální devalvaci, která má snížit odvody sociálního pojištění z 30 % postupně až na 26, ale zároveň zvýšit daň z přidané hodnoty z 10 na 12 % a postupně ji pak navyšovat až k 20 %. Byť ji Vladimir Putin odmítl, není nijak jisté, že se k ní nový prezident v roce 2018 nevrátí. A už se tak nějak ani nepočítá s tím, že by nového prezidenta ještě měly určit volby.

Ruská vláda nedostala za úkol nic menšího než vypracování do května programu na zvýšení tempa růstu ekonomiky nad úroveň světového růstu. Nejde přitom o nějakou dalekou perspektivu, ale o horizont roku 2019. Putin tak slevil ze svých předchozích požadavků, kdy v roce 2012 mluvil o růstu minimálně 5-6 procent HDP. Očekává se přitom, že se zde budou „prát“ dva programy, tedy Kudrinův, který mluví hlavně o podpoře soukromého sektoru a jeho vlastních investic, a Glazjevův, který požaduje nalití peněz do ekonomiky. Oba jejich zástupci jsou přitom velmi vlivné osobnosti. Alexej Kudrin je bývalý ministr financí, člověk, který si může Vladimiru Putinovi dovolit i říci, že pro růst ekonomiky by bylo nejlepší snížit zahraničněpolitické napětí. Glazjev je pro změnu Putinův ekonomický poradce a má tedy k ruskému prezidentovi přímý přístup. Celé to nicméně může dopadnout tak, že Putin, aby vyvážil zájmy obou stran, zvolí nějakou kompromisní variantu.

Problémy ruské ekonomiky tak vlastně souvisí jeden s druhým. Dusí ji vysoké úroky, které jsou nicméně snahou Centrální banky Ruska o udržení inflace pod kontrolou (inflace dosahuje šesti procent, cíl činí čtyři procenta). Snížení úroků by nemuselo nutně vést k zvýšení ekonomické aktivity, ale jen k růstu cen. Firmy drží své prostředky na účtech, protože je nedostatek projektů, do kterých by bylo možné investovat. Ten ale zase souvisí s tím, jak vypadá ruské investiční prostředí, kde dochází k neustálým problémům investorů s ochranou svého majetku (viz současný případ IKEA, ale jedná se i o výrazně menší projekty). Snižování úrovně pracovní síly s tím pak přímo souvisí. Ti nejschopnější, kteří právě odcházejí, nemají šanci k seberealizaci, nalezení financování svého projektu, či prostě jen v ruské prostředí nevěří. Je pro ně daleko jednodušší odejít do zahraničí a své podnikání zahájit tam. I když došlo v poslední době k drobnému posunu, hlavně v oblasti IT (sám mám nainstalovanou aplikaci Prisma, která právě z Ruska pochází), jde zatím spíše o náznaky.

Růstu se Rusku nicméně může dostat i tak. Současná dohoda s ropným kartelem OPEC dává naděje na růst cen ropy, což by se samozřejmě projevilo i na růstu ruské ekonomiky. Ruský rozpočet prozatím počítá s cenou 40 dolarů za barel, nicméně dohoda by je mohla, pokud ji dodrží všechny strany, vytáhnout výše. Tím by odpadl i tlak na daňové změny, zůstaly by prakticky jen úkoly spojené s nastartováním růstu. Rusko by se tak ale nezbavilo svého největšího problému, tedy závislosti na cenách ropy a opět by jen čekalo na to, kdy spadnou. Smutné přitom je, že se po šestnácti letech vlády Vladimira Putina (pokud nepočítáme Medveděvovo intermezzo) Rusko dostalo téměř zpět na výchozí pozice.   

Letošní Poselství tak nebylo naplněno zrovna převratnými novinkami. Vladimir Putin mluvil lehce smířlivě k zahraničí (v omezené míře, protože i to sbližování se Západem je podmíněno respektem k ruským zájmům), k domácímu publiku (sice jsou to provokatéři, ale nesmíte na ně útočit hurápatriotismem), pochválil politický systém, vlastně téměř vše. Skoro by se dalo říci, že Poselství bylo i nudné. A tomu odpovídal i můj ohlas na něj.