Když prošetřování nekalostí ve státní správě schází smysl

Nařízením vlády ze dne 15. června 2015 o opatřeních souvisejících s oznamováním podezření ze spáchání protiprávního jednání ve služebním úřadu byly na státních úřadech spadajících do působnosti služebního zákona zřízeny funkce “prošetřovatelů”, kteří se mají zabývat upozorněními na nekalosti uvnitř těchto institucí, na které upozorní státní úřednici. Prošetřovatelé se v rámci své činnosti setkávají s mnoha komplikovanými případy, přičemž jim  musí MV metodicky nutně pomoci, jak vyhodnotit a řešit širokou škálu oznámení, které lze zařadit do kategorie protiprávních jednání. Doposud vydaný metodický pokyn náměstka pro státní službu, popř. jeho doporučení, mnoho receptů na to, jak řešit dílčí možné situace oznamovaných jednání neobsahují. Právě proto jako Oživení oceňujeme, že sekce pro státní službu realizovala školení pro prošetřovatele, kterého jsme se mohli zúčastnit, a jehož cílem bylo sdílet zkušenosti prošetřovatelů.

Nejprve je nutné říct, že nás jako účastníky školení do jisté míry překvapila místnost plná prošetřovatelů z různých správních úřadů dychtících po informacích, výkladu a radách, jak si mají poradit s nekalostmi, které jim již nyní přistávají do příslušných emailů i zřízených fyzických schránek. Obsah semináře se však - až na jednu výjimku - namísto vysvětlování smyslu a obsahu činnosti prošetřovatelů, věnoval ryze procesní stránce výkonu samotného prošetřování. Jakoby to snad byla jen další agenda, kterou je třeba vyřešit pomocí správního řádu a nikoliv institut, který má zabránit nekalostem, zneužívání moci a také zneužívání veřejných prostředků, které jsou pro veřejnou správu příznačné.

Prošetřování bez obsahu aneb jde pouze o proces

Na semináři se tedy pozornost soustředila především na otázky příslušnosti, lhůt či možnosti postoupení samotného oznámení dle metodiky MV. Tento odklon od jádra věci - tedy obsahu oznámení a možnostech jejich šetření, generoval v zásadě dva druhy otázek z publika. Jedním z nich byly dotazy, zda tedy jsem jako prošetřovatel povinen to či ono oznámení vůbec šetřit. Další otázky směřovaly veskrze k tomu, co by se prošetřovatelům mohlo stát, kdyby oznámení nešetřili dle prezentované metodiky. Část prezentace označená nadpisem “Prošetřování oznámení - podklady”, která se alespoň podle názvu měla zabývat samotným obsahem přijímaných oznámení, byla odprezentována za necelou minutu.

Jako zástupci neziskové organizace zabývající se pomocí oznamovatelům korupce a dalších nekalostí jsme samozřejmě očekávali, že budou diskutovány konkrétní příklady protiprávních jednání -  tj. od mobbingu a bossingu až po závažnou trestnou činnost a způsoby a možnosti jejich řešení (tedy prošetření) ze strany prošetřovatelů. Na tyto otázky však v podstatě nedošlo.  

Nelehký úkol úředníků

Popsaný stav ale nejde dávat za vinu čistě školitelům z MV. Prošetřovatelé nyní totiž sklízí plody narychlo schvalovaného služebního zákona, kdy nařízení vlády, které zřizuje institut prošetřovatelů, je tak problematické, že bylo pracovními komisemi Legislativní rady vlády shledáno dokonce jako protiústavní. Úředníci mají teď nelehký úkol, když sami prošetřovatelům sdělují, že prošetřovatel ze zákona (tedy spíš nařízení vlády) nemá téměř žádné kompetence. Avšak musí konat! Výsledkem toho všeho jsou frustrovaní prošetřovatelé, z jejichž dotazů v průběhu semináře byl cítit oprávněný strach, aby jim hlavně žádné oznámení nepřišlo a pokud ano, aby něco “procesně” nepokazili. Na skutečné “prošetřování” a naplnění smyslu institutu, tj. snahy zjištění oznamované skutečnosti a případné pomoci k zabránění protiprávního stavu, již vůbec nedošlo.

Význam samotného institutu prošetřování z panelistů artikuloval pouze jediný z přednášejících - zástupce Ministerstva dopravy. Podle něj je zásadní vědomí toho, že za cílem prošetření nekalostí stojí především zušlechtění veřejné správy v ČR. Zásadní je snaha o zvýšení důvěry v systém, která může být umocněna i specifickým vztahem mezi samotným oznamovatelem a prošetřovatelem. Proto by volba osoby samotného prošetřovatele měla být z řad zkušených zaměstnanců. Nikoliv pouze pro formu. Celý institut možnosti oznámit nekalé jednání by měl být aktivně komunikován a pozitivně rámován, přičemž by mělo docházet k aktivnímu vybízení k oznamování s tím, že nejde o udání, ale o ochranu veřejného zájmu a nápravu protiprávního stavu. Samotní prošetřovatelé by neměli být nástrojem represe, ale aktivním přispěvatelem k řešení problému, přičemž vystupují vůči osobám, které jsou reálnými držiteli moci. K další diskuzi smyslu samotné činnosti prošetřovalů však během semináře nedošlo.

Na závěr se lze zamyslet nad situací samotných oznamovatelů. Tedy úředníků, kteří se rozhodli upozornit na protiprávní stav na svém pracovišti.  Ti musí doufat, že snad zrovna jejich  prošetřovatel pochopil smysl institutu whistleblowingu a je natolik odvážný, aby se dokázal postavit často přímo nadřízeným “držitelům moci” v dané instituci. Musí tedy pevně věřit tomu, že se jim dostane účinné pomoci a nikoliv pouze procesně správného postupu bez reálného účinku.