Privatizace Rosněfti jako úspěch? Spíše pochyby

Jsou věci, které Vás v životě překvapí, některé více, některé méně: povede se Vám vyhrát ve sportce (nesázím ji, o to by bylo překvapení větší), manželka Vám řekne, že už nepotřebuje nové boty či kabelku, protože jich má moc (uznávám, zde jsem to přehnal, nejde o překvapení, ale o sci-fi) či prostě volební výsledek, který jste neočekávali. Pro mě bylo překvapením, když Igor Sečin, šéf Rosněfti, oznámil, že se mu podařilo dojednat prodej 19,5 procenta této společnosti konsorciu katarského fondu Qatar Investment Authority a společnosti Glencore, která se zabývá především obchodem s ropou. Dokonce i cena 10,5 miliardy euro zní jako úspěch, zvláště v období, kdy trh s ropou hledá směr, kterým se vydat a protiruské sankce jsou stále v platnosti. I když se přímo takových investic netýkají, vliv na zájem o investice do Ruska mít mohou.

Ruská média i oficiální místa přijala takovou zprávu s nadšením téměř neomezeným, stejně jako část analytiků. Všeobecně se počítalo (včetně autora tohoto článku, ale i ruského prezidenta), že dojde k prodeji akcií do rukou společnosti samé, čili nalezení jiného vlastníka je považováno za pozitivní. S tím se nese přeci jen příchod jiných než ruských manažerů, což by mohlo mít vliv na vnitřní procesy ve společnosti. Zároveň cena, která představuje jen pětiprocentní prémii vůči tržnímu ocenění, vypadá více než slibně. Zdá se tak, že se jedná o ruský úspěch a úspěch šéfa Rosněfti v boji se západními sankcemi. Vše bylo korunováno tím, že ministerstvo financí oznámilo, že prostředky za prodej podílu v Rosněfti již přišly na jeho účet. Rychlost tak byla přímo ohromující, prodej i následné zpeněžení přímo příkladné.

Druhý pohled ale není až tolik bez mraků. Po překvapení se objevilo mnoho ohlasů, které úspěch obchodu přeci jen zpochybňují. Tou první mouchou v polévce je již jen to, že ceny, které oznámili ruští představitelé a představitelé společnosti Glencore se liší. Zatímco podle ruské strany šlo o 10,5 miliard euro, Glencore mluví o 10,2 miliardách. Tady samozřejmě můžeme uvažovat o jisté velkorysosti politiků v užívání faktů, takže samo o sobě by taková věc nevzbudila výraznější pozornost. Nakonec i vysvětlení, že došlo prostě k posunu na trzích, není nijak nesmyslné a nevzbuzuje až takové pochyby.

Zároveň ale dochází k jisté diskrepanci v tvrzeních o vlastnících. Zatímco ruská strana mluví o podílu 19,5 procenta rozděleném rovným dílem mezi oba investory, Glencore ve svém prohlášení uvedlo, že bude přímo ovládat jen 0,54 procenta společnosti, která financuje z vlastních prostředků, vše ostatní bude financováno nejmenovanou západní bankou. Už to je zvláštní, protože si stěží lze představit, že nějaká banka se nadšeně žene do vlastnictví podílu v ropné společnosti. A i kdyby, proč tedy byla nejmenovaná? Nejsem odborník na bankovnictví, ale představa leasingu v takovém rozměru mi přijde málo představitelná. Navíc, proč samotná Glencore mluví o jen tak malém podílu, který bude kontrolovat?

Samotné financování budí velké pochyby. Nakonec se ukázalo, že onou nejmenovanou bankou byla Italská Intesa Sanpaolo. Ta měla zajistit více než 50 % ze 7,4 miliard eur (dalších 300 milionů připadá na Glencore a 2,5 miliardy katarský fond), podle oficiálních vyjádření ale zatím jen zvažuje svoji účast. A ruskými bankami, které se podílejí na financování další části, jsou Gazprombank, tedy banka vlastněná přímo či nepřímo Gazpromem (podíl v něm má stát prostřednictvím Rosněftěgazu, stejně jako u Rosněfti) a VBRR, opět státní banka. Zajímavé přitom i je, že poměrně nedávno došlo k emisi dluhopisů Rosněfti za 600 miliard rublů. Konstrukce, že si tak vlastně zaplatila Rosněfť svoji vlastní privatizaci, nezní nijak nedůvěryhodně, byť se zdá, že šlo spíše o způsob, jak nalít rubly do státního rozpočtu a ke konverzi 10,2 miliardy euro dojde až později. Navíc, Rosněftěgaz musí doplatit oněch 300 milionů euro, o které byl výnos z prodeje nižší. To by neměl být pro tuto firmu žádný problém, na svých účtech by měla mít daleko více. V říjnu dostala firma povolení od svého hlavního akcionáře, tedy státu, umístit na účty v Gazprombanku ekvivalent zhruba 29 miliard eur, které vzešly nejen z nevyplacených dividend za předchozí roky, ale i z prodeje části Rosněfti koncernu BP.

Schéma výkupu akcií samotnou Rosněftí se přitom již řešilo, ona emise dluhopisů mohla být i určena k jeho realizaci. Narazilo ale na problém, že by se jeho realizací stala část akcií akciemi bez práva hlasování. A co hůř, znamenalo by to, že podíl koncernu BP by stoupl (nyní 20 procent) a stal by se blokujícím. Pro Igora Sečina by taková situace nebyla ani náhodou příjemná a zřejmě proto hledal jiný způsob, jak si nenechat do rozhodování mluvit, přitom ale dostát zadání, které z Kremlu dostal. Proto dochází k příchodu katarského fondu, který obecně nejeví zájem o řízení společností, do kterých vstupuje, i Glencore, kterým šlo primárně o další ropu, zatímco problémy spojené s produkcí rádi přenechají jiným.  

Pochybnosti zaznívají i o účasti obou z investorů. Zatímco u katarského fondu by se ještě dalo chápat, že jde o čistě finanční investici (nepředpokládá se, že by Igor Sečin dopustil, aby mu někdo do řízení Rosněfti mluvil), u Glencore jsou motivy poněkud zastřené. Jedná se totiž primárně o obchodníka s ropou, nikoli o těžební společnost. Mluví se sice i o tom, že to společnosti přinese zvýšení těžebních kapacit o 220 tisíc barelů ropy denně, ale i tak není význam a přínos příliš jasný. Společnost, podle všeho, nebude mít na řízení Rosněfti žádný vliv. Podle Vladimira Milova, odborníka na ruský surovinový sektor, došlo k tomu, že ruská strana zaplatila Glencore za to, že byla ochotná účastnit se obchodu. Ať tak nebo tak, ani u jedné společnosti nejde o firmu zabývající se těžbou, což by se dalo očekávat.

Ve výsledku je to ale vlastně všechno jedno. Mluvit o privatizaci asi jde, i když spíše omezeně. Ruskému rozpočtu se dostalo peněz, které potřebuje. Igor Sečin odvrátil nebezpečí, že mu někdo uvidí a bude mluvit do jeho hospodaření. Pokud ale bylo cílem provést standardní a transparentní obchod, jak by se u prodeje veřejného majetku dalo čekat, moc se to nepovedlo. Poměrně složitá akce s financováním, ve které se účastní i banka, která je pod kontrolou státu a částečně i Rosněftěgazu tak ukazují spíše než na skvělý obchod na PR schéma, kdy místo otevřeného vyplacení dividend došlo k prodeji na oko, nicméně se stejným efektem. Zprávy teprve postupně přicházejí, ale každá z nich vnáší spíše větší pochyby do Igorem Sečinem předloženého příběhu. Překvapení se tak nekoná, otázky zůstávají.