Když státy "válčí" o daně

Tím však výčet “evropských” daňových rájů nekončí. Lze mezi ně zařadit i Kajmanské ostrovy, Britské Panenské ostrovy, Bermudy a ostrov Jersey, tedy území podléhající britské správě. Téměř dvě třetiny ze seznamu nejhorších daňových rájů tak v Evropě přímo sídlí, nebo na ni mají silnou vazbu.

Přetahování o zisky

Ještě důležitější než seznam, jsou kritéria, která si Oxfam stanovil pro identifikaci zemí, jež se na něm objevily. K ukazatelům, které sledují transparentnost (nakolik je možné zjistit skutečného vlastníka účtu nebo firmy, ochotu vyměňovat si informace s úřady z jiných zemí apod.) přidali autoři studie další kritéria, zaměřená na sazbu korporátní daně (např. zda jsou příjmy právnických osob daněny) a na tzv. škodlivé daňové praktiky (daňové výhody a pobídky pro nerezidenty).

Právě proto, že Oxfam definuje daňové ráje i z hlediska jejich snahy přilákat zisky, které vznikly díky ekonomické aktivitě v jiných zemích (a správně by v nich měly být i zdaněny), se na seznam dostaly země jako Nizozemsko, Lucembursko, Irsko nebo Kypr. Ty sice v otázce transparentnosti vlastnických struktur nepatří, v porovnání s ostatními na seznamu, k nejproblematičtějším státům, prosluly však daňovými „výhodami“ ušitými na míru zejména zahraničním společnostem.   

Úlevy jen pro velké

Hlavním tématem studie je právě důraz na různé úlevy pro velké mezinárodní korporace, ať už v podobě specifických daňových režimů, pobídek nebo i snižování daňových sazeb. Podle autorů se daňové břímě korporací stále snižuje v neprospěch malých a středních firem a jednotlivců.

Oxfam svůj pohled opírá o celou řadu poměrně přesvědčivých dat a konkrétních příkladů. Cituje například údaje OECD, z nichž vyplývá, že v období po finanční a ekonomické krizi, která se v řadě států přelila do krize dluhové, se v zemích OECD zvýšil podíl daně z příjmu fyzických osob (měřeno k HDP), zatímco podíl korporátních daní klesl z 3,6 % v roce 2007 na 2,8 % v roce 2014. Zároveň došlo k růstu sazeb u nepřímých daní (průměrná sazba DPH se od roku 2008 zvýšila ze 17,7 % a 19,2 % v roce 2015). 

Daňové inovace

Ještě výmluvnější jsou příklady některých daňových úlev, které vlády nabízejí velkým mezinárodním firmám. 

Loni nizozemská vláda zjistila, že v roce 2010 přišel nizozemský státní rozpočet o 361 milionů eur kvůli tzv. patentním schránkám. O dva roky později činila ztráta 743 milionů eur a v roce 2016 se odhaduje na 1,2 mld. eur. Smyslem patentních schránek je podporovat inovace díky nižšímu danění příjmů z intelektuálního vlastnictví a patentů. Řada velkých mezinárodních společností je však velmi často využívá k účelovému přesouvání zisků s cílem snížit si daně.

Ještě větší ztráty představuje daňová soutěž pro rozvojové země. Nigérie, jeden z příkladů, který Oxfam ve své studii uvádí, přichází kvůli daňovým pobídkám ročně o 2,9 mld. dolarů, což je dvojnásobek rozpočtu na školství. Celkem rozvojové země kvůli agresivní daňové optimalizaci přicházejí až o 100 mld. dolarů za rok a další desítky miliard ztrácejí kvůli nevýhodným daňovým pobídkám.

Nesprávná očekávání

Vlády jsou často přesvědčeny, že bez daňových výhod se jim začnou zahraniční investice vyhýbat. Od snížení korporátních daňových sazeb si slibují vyšší růst mezd, zaměstnanosti i celé ekonomiky. Podle autorů studie však podobná očekávání nemají oporu ani v datech, ani v postojích investorů.  

Oxfam v této souvislosti uvádí například průzkumy Světového ekonomického fóra, podle nichž se investoři při svém rozhodování zabývají v prvé řadě kvalitou infrastruktury, dostupností vzdělané pracovní síly nebo sociální stabilitou. Paradoxně se tak zaměřují na oblasti, jejichž kvalita a dostupnost do velké míry závisí na příjmech z daní.

Transparentnost ano, ale…

Jestli někde dochází v souvislosti s daňovými úniky k dílčímu posunu k lepšímu, je to transparentnost. Skrýt skutečného vlastníka nebude nikdy nemožné, ale bude to stále obtížnější a nákladnější. Informace o tom, kde a kolik vydělávají velké korporace, si mezi sebou začínají vyměňovat finanční úřady jednotlivých zemí a snad se brzy dočkáme i toho, že tyto informace budou veřejné.

Z pohledu autorů studie Oxfamu je transparentnost sice podstatným, ale stále jen prvním krokem na cestě k férovějšímu daňovému systému. Klíčové změny je třeba udělat především v daňových pravidlech, ať se jedná o definici škodlivých praktik, nebo o transparentní a férové rozdělení daňového základu podle toho, kde probíhá skutečná ekonomická aktivita.

Suverenita na obtíž

Je zřejmé, že bez mezinárodní spolupráce a shody jednotlivých států na společných zásadách to nepůjde. 

Většina států však považuje svá daňová pravidla za výsostnou oblast národní suverenity. Žádný stát přitom není v dnešní globalizované ekonomice natolik suverénní, aby donutil velké mezinárodní korporace dodržovat svá pravidla. Na druhé straně i rozlohou velmi malé daňové ráje dokážou svými pobídkami podkopávat schopnost ostatních států efektivně vybírat korporátní daně.

Studie Oxfamu jasně ukazuje, že realita ohledně daňové svrchovanosti je jinde, než si vlády myslí. Trvání na národní suverenitě nepřinese lepší výběr daní. Naopak jen podpoří daňový závod mezi vládami, ve kterém většina účastníků skončí „na dně“. A to není v zájmu států a už vůbec ne v zájmu většiny jejich občanů.