I Německo i Visegrád: Pokračování polemiky s Petrem Kratochvílem

V půli prosince napsal Petr Kratochvíl text „Přece jenom bychom se mohli od polské politiky něco naučit.“ Některé své teze zopakoval v rozhovoru s Lubošem Palatou, který vyšel v MF DNES 29. prosince. S řadou představených argumentů nesouhlasím, proto rád navazuji na náš dialog, který jsme zahájili už předchozími texty.

Předně bych rád zdůraznil, že moje odpověď na první Kratochvílův komentář není bezbřehou obhajobou současného stavu Visegrádské skupiny. Naopak uvádím, že toxická značka Visegrádu by nás měla oprávněně – ale především upřímně – znepokojovat. Neměli bychom se ale stát obětí radikální volby „buď“ Německo, „nebo“ Visegrád, kterou Petr Kratochvíl sugeruje. Česká zahraniční politika by především měla usilovat o to, aby k takové volbě nemuselo dojít. Zatím však bohužel dělá mnoho pro pád to této pasti.

Kdo za to může: přístup k uprchlíkům nebo Orbán s Kaczyńskim

Visegrádské skupině její image pokazil zejména přístup k uprchlické krizi, nikoli neblahý stav vlády práva v Maďarsku a Polsku. S Maďarskem to jde v otázkách liberálního vládnutí od desíti k pěti hezkých pár let a tento stav byl dlouho tolerován či bagatelizován. Nikdy však nebyl vnímán jako problém visegrádský, leč maďarský. Až nesolidární postoje Visegrádské skupiny v rámci uprchlické krize jako bloku států střední (či jak by řekli na západ od nás „východní“) Evropy vytvořil v letech 2015 a 2016 (v době českého předsednictví ve V4) příběh zemí, jež nejsou pro EU přínosem, ale přítěží. Ačkoli je tento soud nespravedlivý a přehlíží mnoho pozitivního, co Visegrád Evropě přinesl, je to pohled v současné emocionální debatě zcela pochopitelný, a zejména vlivný. A co více, pokud se Visegrádská skupina (včetně ČR) nebude snažit obraz Visegrádské skupiny zlepšovat, skutečně nás tento postoj dlouhodobě poškodí.

Dnešní vývoj v Polsku a Maďarsku tedy není hlavní příčinou propadu evropské důvěry ve Visegrádskou skupinu, jakkoli jej prohlubuje. Bylo by sice báječné, kdybychom v otázkách budoucnosti EU, reformy azylové a migrační politiky nebo v domácím tématu stability institucí byli blíže Německu než zbytku V4, ale neobelhávejme se. Nejsme.

Použijeme-li nadužívanou floskuli z migrační debaty, tak problém je potřeba začít řešit tam, kde začal. V přístupu k evropské azylové a migrační politice. To ale půjde jen stěží. Třebaže je možné zaslechnout od diplomatů z Černínského paláce nářky nad současným stavem visegrádské spolupráce a nad „maďarizací“ střední Evropy (což skutečně problém je!), čeští státníci dnešní politiku Visegrádské skupiny hájí. Připomeňme si slova premiéra Sobotky z 11. listopadu:

„[B]ylo [to] právě období českého předsednictví V4, kdy se V4 nejvýrazněji připomněla svými postoji i našim lidem tady v České republice. Jsem přesvědčený o tom, že během českého předsednictví lidé tady u nás začali znovu vnímat V4 jako reálný životaschopný formát, který České republice umožňuje ovlivňovat to, co se v Evropě děje. Než začalo naše předsednictví, tak se diskutovalo, jestli V4 má vůbec ještě smysl poté, kdy jsme vstoupili do Evropské unie. No, ukázalo se i během našeho předsednictví, že to smysl má.“

Bez odvahy

V osobním rozhovoru mi Petr Kratochvíl připomenul, že jeho argumenty je třeba chápat v kontextu prvního komentáře, kde pracuje se scénářem, že Marie Le Penová vyhraje volby a Evropa se začne drolit do menších ostrůvků. Pak by se Česká republika měla přiklonit k Německu. Jenže Česká republika na takový krok jednoduše nemá a ani se na vytvoření podmínek k něčemu takovému nepracuje.

Naopak, na politickém únosu Visegrádu směrem k nesolidární entitě má česká (a sociálnědemokratická!) vláda stejný podíl jako ostatní země. Jen to možná není tolik vidět, protože premiér Sobotka na společných tiskovkách vystupuje uhlazeněji a je mnohem tišší než Fico nebo Orbán.

Problém s českým přístupem je i v tom, že naši státníci v přímých kontaktech s polskými či maďarskými protějšky s kritikou či štiplavými dotazy ohledně vlády práva šetří, zatímco na vznášení migračních témat je času dostatek. Ostatně jak prohlásil i premiér, „hlavním politickým tématem našeho předsednictví [ve V4] byla migrace.“

Průzkum znalosti a oblíbenosti Visegrádské skupiny realizovaný slovenským Institutem pro veřejné otázky, který cituje Petr Kratochvíl s tím, že maďarská i polská společnost Visegrád vlastně ignorují, byl uskutečněn mezi květnem a červencem 2015; tedy ještě před kulminací uprchlické krize, na které si právě V4 vytvořila své současné renomé. Proto si troufám tvrdit, že tento argument by dnes již neplatil. Právě uprchlická krize spoluformuje současný pohled veřejnosti na řadu zemí. Koneckonců meziroční propad sympatií k Německu (i Angele Merkelové) a nárůst důvěry k Polsku a Maďarsku (a Viktoru Orbánovi) mezi Čechy podle dat z konce roku 2015 tento trend naznačují.

Současní lídři české zahraniční politiky se tedy proti Visegrádu vymezí jen opatrně a raději v prostředí vídeňských intelektuálů, protože ví, že při otevřené kritice by u svých voličů ztratili oblibu.

Petr Kratochvíl představuje volbu mezi Německem a Visegrádskou skupinou a jednoznačně na ni odpovídá. Takto by však naše otázka znít neměla. Měli bychom se zabývat tím, jak za pomocí více Německa, více Visegrádu (a třeba i více Rakouska) může česká zahraniční politika přispět ke kultivaci středoevropského prostoru. A začít musíme především sami u sebe.

Vít Dostál

Autor je ředitelem Výzkumného centra AMO