Jeden za všechny, všichni za jednoho

První odnož církve čeká na tu druhou, až se k té první přidá. Ta druhá to ale vůbec nemá v úmyslu. Naopak zvedá prstíček hrozíc, že bez pokání se ta druhá dostane do pekla. Třetí se zapřísahá, že jen ona je pravověrná a pro jistotu se se všemi ostatními ani nemodlí. Jeden klub církevních jednot udělá alianci a vyhlásí svůj týden modliteb. Páté či desáté církevní sdružení radši vypouští z názvu společných týdenních modliteb, že by byly za jednotu křesťanů, protože tvrdí, že církev byla a je pořád jen jedna. A záleží na nás, zda ten stav respektujeme a nebo ne.

Nerespektujeme. A vybrábíme trapné jednoty. Například ten komický výklad evangelia a Pavlových epištol: Spisovatel Alexandre Dumas vložil do úst mušketýrům text přísahy „Jeden za všechny, všichni za jednoho!“ Hláška pana Dumase se dostala dále. Když se mezi válkami dotvářelo politické sebevědomí sudetoněmeckého landsmanšaftu, sjednocoval se národ, vznikaly v českých zemích hospodářské „obranné“ spolky zřizované na podporu a rozvoj „hospodářské nacionální državy“. Jejich institucionální základnou byly od roku 1934 tzv. regionální svazy Němců, Bund der Deutschen. Píše to ve své disertaci na FF UK dr. Jitka Balcarová v roce 2012. A jaké bylo heslo Bund der Deutschen? No přece: „Jeden za všechny, všichni za jednoho!“

Spolkování v meziválečném Československu radikalizovalo lidi, kteří spolu bydleli, chodili do školy a hráli odbíjenou. Útočné národovectví navoněné protislovanstvím a antisemitismem vytvořilo nezlomnou jednotu. A máme to tu zase. Obyčejní lidé se šikují proti židům v Prostějově, slovenský prezident dostane výzkum, který ovlivní velkou část jeho novoročního projevu, protože z dat je jasné, že velká část mladých lidi se chystá volit nacionalisty. Tentýž prezident si pozve zástupce církví do paláce a svěřuje jim velký úkol: potírání nacionalistických nálad. Odpověď mu přednáší za všechny arcibiskup, který vystřídal odvolaného Róberta Bezáka. Pana prezidenta, podle oficiálního webu své diecéze, vyzval k pevnému zastávání hodnot, které jsou fundamentem naší existence… Vyberte si, které to jsou.

Hýbe to s námi a pokud nebudeme respektovat jednotu, která je daná, musíme vyrobit nějakou náhradní. Nebo nedělat nic. A slavit svoje svátky podle církevních kalendářů, jako by náš svět byl úplně vším, co je možno vnímat. To se ovšem rovná přenechání aktivity těm, kteří stvoří nějakou zničující jednotu. Tak nějak to poskládal Martin Niemöller, když napsal: „Nejdřív přišli pro komunisty, a já jsem se neozval, protože jsem nebyl komunista. Pak přišli pro socialisty, a já jsem se neozval, protože jsem nebyl socialista. Pak přišli pro odboráře, a já jsem se neozval, protože jsem nebyl odborář. Pak přišli pro Židy, a já jsem se neozval, protože jsem nebyl Žid. Pak přišli pro katolíky, a já jsem se neozval, protože jsem nebyl katolík. Pak si přišli pro mě, a tehdy už nezbýval nikdo, kdo by se za mne postavil.“

Křtem jednoty se přebrodí také američtí křesťané. Tamní, od státu vnitřně neodloučené náboženské komunity, budou lavírovat mezi svým přesvědčením a novým prezidentem, protože Amerika musí být přece jednotná. A to i v přístupu k administrativě. Vyhrál? Že vyhrál nesprávně? Zapomeňte! Před autoritou úřadu se musí všechno poklonit. Naposled se dost nepochopitelně poklonil Martin Luther King, jr. při setkání se zvoleným prezidentem v noci na pondělí 16.1.2017 našeho času, v setkání k americkému státnímu svátku Dne M. L. Kinga. Česká média přinesla část záznamu z amerických zpravodajství, ve kterém se syn černošského kazatele odvolával k dědictví svého otce a matky - spojovat lidi dohromady. Smiřovat a propojovat lidi dohromady v případě Kingově přece znamenalo občas říci hlasité „Ne!“

A co tedy? Nepoběžím teď hned na nejbližší demonstraci. Už mi připadá zbytečné vykřikovat, co současný administrátor prezidentské funkce udělal špatně. Jako východisko nabízím pořádek ve věrouce: Doporučuji vnitřní odluku církve od politiky a obecně lidských věcí. Tedy, že všeobecně lidské věci jsou pro všechny stejné bez církevní příslušnosti. Pro mne je důležité být ve své církvi a mít ji rád. Ale je pro mne stejně tak důležité chovat se prostě lidsky dobře. K tomu dobru došli někteří lidé bez mé církve, dokonce bez mé víry. A já jim to musím přát. Dokonce z toho mám radost. A klidně si to ustojím, byť by to vypadalo, že zrazuji svou církev.

Paradoxně, tato odluka dopřává mé víře větší vliv na naprosto světský život. Více věřím v Ducha svatého, který může všechno! Dokonce pracovat v pohanech. Je mi více jasné, co je dobro, protože jej neposuzuji jenom přes svou církevní definici, ale naslouchám i jiným církevním či necírkevním vysvětlením. A vděčně se tisknu k evangeliu, protože drží můj život i celý svět pohromadě.