Dostupné bydlení je věcí hodnot

Ať už dopadne připravovaný zákon jakkoliv, jedno je již dnes nesporné. Celý proces přispěl k tomu, že se téma dostupného bydlení dostalo, možná poprvé v polistopadové ČR, mezi politicky diskutovaná témata. To je změna, protože dosud, pokud se o bydlení vůbec mluvilo, šlo buď o jeho privatizaci, anebo financování výstavby. Pole vyklizené politiky zaujali developeři a hypoteční banky, a ti zcela legitimně a pochopitelně hájí výstavbu a zadlužování domácností za účelem pořízení vlastnického bydlení. Témata jako obecní bytový fond, dostupné bydlení či sociální bydlení tak dosud byla na okraji. Je dobře, že se politika do bydlení vrací a tedy se mění podoba celospolečenské diskuse.

Díky tomu také nabývá na významu několik zasutých otázek. Některé se dají odpovědět expertně, přinejmenším zčásti. Expertně znamená v tomto kontextu rozhodnutí založené spíše než na hodnotách na propočtech. Jak budovat bytový fond, jak jej financovat a udržovat, jak nastavit pravidla pro obecní nájemníky či jak předcházet dluhům – to jsou příklady otázek, kde lze rozhodnutí do velké míry opřít o expertízu.

Jak to tak bývá, klíčové otázky – a část jich reflektuje i současná diskuse o podobě zákona o sociálním bydlení – však exaktnosti unikají. Přitom lze najít hned tři podstatné. Podstatné proto, že formují podobu bytového fondu, tj. i celé obce, na hodně let dopředu. Často i nevratně. V současné diskusi leží mimo jiné tyto otázky:

(1)          Je třeba si bydlení zasloužit, či je to nepodmíněné lidské právo?
(2)          Je obec povinna pomoci každému, třeba i těm, kdo jsou jejími dlužníky?
(3)          Je nutné pomoc s bydlením podmínit účastí v sociálních programech?

Tyto otázky nejsou neřešitelné, už z toho prostého důvodu, že se jednoho dne jedním hlasováním musí rozhodnout a rozhodují se již teď. Odpovědi na ně, a tedy i rozhodnutí, však neposkytují komfort jistoty založené na hodnotově neutrálním faktu. Vždy se do nich promítá světonázor rozhodujícího, nelze jinak. To samo o sobě není špatné, špatné je to zamlčovat, anebo o tom dokonce odmítnout diskutovat.

Kdo si tedy čím zaslouží či nezaslouží bydlení? Pokud se na tuto cestu vydáme, nezbude než stanovit mechanismus rozhodování. Musí být nějaká pravidla, nějaká posuzující komise, nějaká vstupní fakta. Z hlediska uchazeče o bydlení jde o prokázání zásluh. Celý osud jedné domácnosti závisí na takovém procesu. Zatím tento závod nemá ani jasná pravidla, ani rozhodčího. Může se v takovém systému dosáhnout spravedlivého rozhodnutí? Vzbuzuje to pochyby. Také proto, že není jen jedna alternativa.

Druhá otázka vyvstává do popředí v souvislosti s faktem, že zadlužení domácností a počet exekucí rostou. Víme již také, že být v exekuci znamená v mnoho situacích opravdu velký hendikep, například při hledání zaměstnání. Trestán je člověk na vícero frontách. Má být dostupnost bydlení další z nich? Kolik trestů, na kolika frontách vyměříme za dluhy? Pokud někdo dluží na nájemném, může k němu obec zaujmout následující postoje. Zcela jej vyloučit z pomoci, penalizovat (ztrátou bodů v hodnocení), nabídnout řešení v podobě splátkového kalendáře. Může, to právo a moc obec má, dluh i odpustit. Nikdy to není tak, že je jen jedna alternativa.

Třetí otázka je založena na často zamlčené představě. Jedinec, možná celá či část domácnosti, ztratil kompetence k bydlení. Ty sice nejsou nikde definovány, jako třeba nejsou definovány kompetence dobrého rodiče, ale jsou vyžadovány. Dokud nikdo neshledá, že jste jako rodiče selhali, nikdo kompetence neřeší. Podobně v bydlení. Je opravdu každý, kdo žádá o dostupné bydlení neschopný a zaslouží si pomoc, nezřídka vnímanou jako nápravu? Možnosti jsou jasné – buď všichni, nebo někdo, anebo nikdo. Nikdy to není tak, že je jen jedna alternativa.

Václav Bělohradský mluví o společnosti řešení. Její podstatou není nacházení ideálních řešení, ale mechanismus, možná lépe kultura, hledání v danou chvíli nejlepších řešení. Ta jsou otevřena kritice a mohou se změnit. Společnost není geometrie. Bydlení nám to ukazuje, nezbývá než se na jeho společném budování učit. Říci, že neexistuje právě jedno správné řešení, ale i tak nějaké řešení musíme nalézt, je první lekcí.