Drhnoucí integrace Ruska s Běloruskem

Pokud bychom vycházeli jen z oficiálních vyjádření představitelů Ruské federace, museli bychom dojít nutně k závěru, že rusko-běloruská integrace je tím nejpevnějším a nejúspěšnějším projektem podobného typu v dějinách světa i vesmíru. Že je ale skutečnost daleko skromnější, dokládají i současné spory kolem hraničního režimu, kvality běloruské produkce vyvážené do Ruska či dodávek ropy do Běloruska. 

Prakticky od rozpadu Sovětského svazu probíhala mezi oběma zeměmi jednání o znovusjednocení. Ta každoročně doprovázená deklaracemi o tom, kdy vlastně už tedy jednotný stát vznikne. Státy vytvořily celní unii, jednaly o společné měně, mluvilo se dokonce o tom, jakým způsobem se sjednotí. Jediným problémem vždycky bylo, že „technické problémy“ nedovolily, aby byl učiněn onen poslední krok. U jednotné měny, jejíž zavedení bylo oznámeno snad desetkrát, šlo o spory ohledně nastavení kurzu či o to, který ze států bude mít právo vydávat společné rubly. Alexandr Lukašenko tak přišel s myšlenkou, že by měla existovat jedna měna, ale dvě emisní centra. O tom, že pro ruské představitele nebyla možnost, že by si běloruský prezident mohl tisknout rubly dle libosti, nijak vítanou perspektivou, není ani nutné zmiňovat. Po celou dobu bylo přitom Bělorusko dotováno levným ruským plynem či zvýhodněnými dodávkami ropy do země.

Je veřejným tajemstvím, že se Vladimir Putin s Alexandrem Lukašenkem upřímně nesnáší. Projevilo se to například v roce 2002, kdy běloruský prezident svému ruskému kolegovi navrhl, aby došlo ke spojení obou zemí na principu rovného s rovným. Aby pak řízení podobného soustátí nebylo složité, měla vzniknout mezistátní rada z prezidentů, premiérů a šéfů komor parlamentů. Ta by následně zvolila prezidenta soustátí. Plán se to zdál být téměř logický, kdyby ovšem nebylo všeobecně známé, že šéf ruské státní Dumy, Gennadij Selezňov, je velkým přítelem a stoupencem Alexandra Lukašenka. Běloruský prezident tak Putinovi vlastně nenabídl nic jiného než to, že se sám stane prezidentem svazového státu. Putin nicméně se „zdvořilostmi“ nečekal a navrhl, aby Bělorusko přistoupilo do Ruska v podobě sedmi gubernií. Lukašenkova reakce, že toto si vůči Bělorusku nedovolil Lenin ani Stalin, už jen podtrhla srdečnost vzájemných vztahů. Do toho se ještě přidávají občasné spory o ceny ropy, zemního plynu či naopak, nájmů za ruské základny či prostě jen o to, kdo na koho doplácí.

Spor, který se nyní rozhořel, tak není žádnou novinkou, i když současný kontext je přeci jen trochu odlišný od toho, co se dělo v minulosti. Ruská válka na Ukrajině ukázala Lukašenkovi, že Vladimir Putin je ochoten ve jménu své mocenské politiky sáhnout i k vojenskému řešení. Běloruský prezident se začal obracet stále více k „běloruskosti“, dokonce i červenobílé vlajky už tolik nevadily. Je mu jasné, že v zemi, kde drtivá většina národa používá ruštinu a nikoli běloruštinu, bude jeho pozice proti Vladimiru Putinovi jen stěží udržitelná. Zároveň ale už několikrát ukázal, že je opravdu skvělým taktikem a že i ve zdánlivě slabé pozici dokáže z problémů ve vztazích s východním sousedem vyjít jako vítěz. Nebo aspoň ne jako poražený.

Těch problémů mezi Ruskem a Běloruskem se nakupilo hned několik. Prvním z nich je snížení dodávek ropy bezcelně do Běloruska, a to z 16 na 12 milionů tun. Právě zpracování a následný vývoz této suroviny tvoří pro běloruský rozpočet významnou část jeho příjmů. Lukašenkův režim založený prakticky na socialistickém hospodářství žije právě z těchto příjmů stejně jako z dotací v podobě ruského zemního plynu (spor o jeho ceny a vyrovnání dluhu ve výši 450 milionů dolarů z běloruské strany také visí ve vzduchu). Rusko čas od času požaduje za svoje peníze nějaké reálné výsledky, ať již ve formě splynutí obou zemí nebo alespoň privatizaci běloruského průmyslu. Bělorusko na to reaguje výtkami, zaklínáním se bratrstvím či hrozbami, že se země obrátí směrem na Západ a posílí svoje vazby na Evropskou unii. Není ani divu, že i tentokrát Lukašenko mluvil o povinnosti Ruska platit si za ochranu, kterou mu Bělorusko poskytuje, či o spravedlivé ceně pro Bělorusko.

Jako vždy, Lukašenko ani tentokrát nezůstalo jen u apelů na spravedlnost. Jedním z opatření bylo například zahájení trestního stíhání Sergeje Dankverta, šéfa Rosselchoznadzoru, který podle běloruského prezidenta záměrně nepouští běloruské zboží na ruský trh. Nutno nicméně říci, že obvinění vůči Rosselchoznadzoru nevznáší zdaleka jen Bělorusko a že je tato organizace, spolu s Rospotrebnadzorem, spíše organizací nátlaku na obchodní partnery než strážcem zájmů ruských spotřebitelů. I tak lze ale říci, že obvinění je spíše snahou zaútočit na ruské pozice než reálnou stížností na chování ruských dozorových orgánů.  

Lukašenko ale vytáhl ještě daleko ničivější zbraň proti Rusku. Bělorusko v lednu zavedlo bezvízový režim pro 80 zemí pro cesty na dobu kratší než pět dní. Vzhledem k tomu, že rusko-běloruská hranice byla prakticky nekontrolovaná, došlo by k situaci, kdy by kdokoli mohl cestovat do Běloruska a následně se pohybovat na ruském území. Rusko tak bylo donuceno, chtě nechtě, zavést hraniční kontroly, což je přesně to, co chtěl běloruský prezident dokázat.

Alexandr Lukašenko zde zasáhl Vladimira Putina na velmi citlivém místě. Ruský prezident s oblibou prezentuje úspěchy eurasijské integrace jako důkazy její  efektivnosti, a to i s ohledem na krizi Evropské unie. Skutečnost, že za tyto úspěchy Rusko platí vysokou cenu a že o dobrovolnosti vstupu jednotlivých zemí lze velmi úspěšně pochybovat, je vcelku podružný. Putin a jeho okolí, pokud nechtějí opakovat scénář se zelenými mužíčky "zachraňujícími ruskojazyčné obyvatelstvo před genocidou", zde stojí před nelehkým výběrem. Buď povolí a s Běloruskem spor urovná, což bude znamenat další náklady pro ruský státní rozpočet, nebo nepovolí, a pak hrozí, že se naplno ukáže „pofidérnost“ celé eurasijské integrace. Ani jedno není zrovna ideální stav.