Spojnice EU - Rusko vede přes Lublaň

Slovinský prezident Borut Pahor se čím dál tím více projevuje jako velký a prozíravý muž, jemuž není cizí tančit na parketu světové politiky.  Již loni v létě si vystřihl elegantní sólo s ruským kolegou, kterého pozval na vzpomínkovou akci k ruské kapličce v sedle pod Vršičem. „Co jsme si, to jsme si, Vladimíre Vladimíroviči, přijďte, posedíme, zavzpomínáme a večer jste zas doma…“ A jak Borut řekl, tak také udělal. Bez velkých gest se pasoval do pozice nejmocnějšího muže Evropy.

Vypadalo by to jako osamocená vlnka na temné hladině chladných mezinárodních vztahů, kdyby slovinský prezident nezčeřil minulý víkend vodu svou další akcí – jen tak, bez velkých mediálních příprav, bonmotů a silových prohlášení vyrazil na výlet do Moskvy i Petrohradu. Ale nebyl by to Borut, kdyby tomu nenasadil korunu – když do Ruska, tak z Berlína. A když z Ruska, tak jak se patří přes Kyjev.

V době, kdy Viktor, prý největší evropský přítel Vladimíra Vladimíroviče, výsměšně nabízel azyl západoevropským spoluobčanům s poukazem na svoji neschopnost zajistit hranice Maďarska, vydávanou za přednost (však si určitě vzpomenete, jakým bylo Maďarsko průtokovým ohřívačem proudu běženců, než Viktorovi pohrozili Rakušané, že by se jim měl před nástupem do vlaku směr Vídeň aspoň podívat do pasu), Borut jednal.

Vladimíru Vladimíroviči vyřídil čerstvé pozdravy od Angely, za což si vysloužil půl miliardy euro těžkou hospodářskou spolupráci a příslib otevření pobočky Lomonosovy univerzity v Kopru (katedra MIT v Mariboru přijde na řadu vzápětí). Borut samozřejmě trval na tom, že Krym patří Ukrajině a že by už konečně Rusko mohlo přestat vyrypovat na východě Ukrajiny a plést se do voleb všude možně po světě. „Pochopte, Vladimíre Vladimíroviči, to se nesluší, aspoň přiznejte barvu jako chlap.“ Vladimír Vladimírovič zjevně uznal, že na tom něco je. Jeho mluvčí den nato prohlásil, že na východě Ukrajiny bojují ruští občané, a za oceánem propustili do domácícho ošetřování jakéhosi Flynna, nejdřív Rusové, pak Američané. „Krym ovšem zůstane ruský, Borute, přes to vlak nejede.“

„Za nás tam vlaky jezdily,“ povzdechl si Piotr, když mu Borut vyřídil pozdravy z Moskvy a nemohl mu nabídnout nic víc než přátelské rámě. „Jsme s vámi, já i Angela. I Vladimír Vladimírovič na vás myslí. A Vy zase zkuste myslet na Minsk, třeba se Vám uleví, Piotře…“

Nejvíc bodů si ovšem slovinský prezident připsal díky příslibu ruského kolegy, že by se setkání nejvlivnějších mužů světa, Boruta, Donalda a Vladimíra Vladimíroviče, mohlo odehrát v Lublani. Nicméně tady hrál slovinský prezident na jistotu. Nevybalil svůj nápad na setkání důchodců v kulturním domě Dolenjske Toplice společně se vzpomínkou na první zásun, ale v Kremlu vytáhl neprůstřelné argumenty: 1. není na světě místo, kde by k sobě měla velvyslanectví Ruska a Spojených států tak blízko – jedině v Lublani bezprostředně vzájemně sousedí, což spoustu věcí usnadní; 2. Ve Slovinsku se už jednou, přesněji v roce 2001, aktuální i tehdejší ruský  prezident se svým americkým protějškem, tenkráte Georgem, k oboustranné spokojenosti sešel .  

Jestli nějaké setkání nakonec ve Slovinsku proběhne, není pro Boruta v tuto chvíli důležité. Předvedl se světu jako posel míru a vzájemného porozumění, který svou náruč otevře každému bez rozdílu a najde pochopení i pro nějakou tu anexi, když jih tedy není moc. Domácímu publiku se ukázal jako rozhodný lídr, kterého nezajímají půtky těch velkých, důležité je pro něj jedině Slovinsko, jeho obyvatelé a jejich prospěch.

Ostatně po této akci ocenili působení slovinského prezidenta ke Slovincům většinou skeptičtí Chorvaté. Hlavu sousedního státu označil Jutranji list za jediného opravdového politického hráče v regionu, který s Ruskem komunikuje, aniž by si příliš zadal. Zároveň však varuje před obkličováním Chorvatska ruskou zájmovou sférou.

Sám Borut svou otevřenost vůči Rusku plně přiznává. Pro bruselský list Politico ji zdůvodnil prostě: „Naše země nepoznala brutalitu Rudé armády.“