Indián Asdrubal z Kolumbie přijel čistit placentu Země i ty v nás

           Žijí více než 1500 let ve vysokých horách a vlastně každý z nich svoji bílou čepičkou symbolizuje vrchol hory. Jejich bělostné tunika jsou odrazem čistoty, s jakou vstupujeme na tuto Zem. Každý z nich nosí tři jejich ženami pletené brašny nošené přes rameno. V jedné mají své drobné denní předměty a různé dárky, na druhém rameni mají brašnu pro přijímané dárky. Indiáni neustále něco darují a neustále něco dostávají. Tak to u nich bylo po tisíciletí a tak to chodí mnohdy dodnes. Nic neprodávají a nic nekupují. Minulost prolíná do současnosti a i když je to nyní svízelnější, snaží si tyto tradice a zvyky prověřené dávnými generacemi nadále udržovat. Třetí malá brašna je pro čekající dítě. To je totiž pořád nějaké na cestě.

         Tito indiáni věří, že jejich odpovědností je udržovat rovnováhu Univerza a harmonii planety Země. Cesta k získání této harmonie je vracet Zemi to, co jsme si od ní vzali, tedy vlastně půjčili. Jsou to zejména právě tito „mamos“, kteří na sebe berou starost za udržování přírodního pořádku na Zemi cestou posvátných písní, meditacemi a obřadními oběťmi.

         Asdrubal Torres po krátkém úvodu o jejich kmeni a osudu, kdy před Španěly museli opustit pobřeží Karibiku a ustoupit do hor, přistoupil k obřadu, k duchovní očistě nás všech. A nejen nás. Indián vždy myslí i na ty ostatní, kteří v to nevěří. Myslí i na naši Zem i na celý kosmos. Komu je to divné, měl být přítomen. Spirituální kultura dědiců taironského myšlení je na vysoké úrovni jako celá jejich filosofie, kosmologie či mytologie. Asdrubal nás pak všechny přemístil do kruhu. Samozřejmě kruh či elipsa je v indiánských komunitách důležitá, protože ze všech přítomných, nikdo není důležitější než ten druhý, všichni jsou si rovni. A proto i jejich chýše mají kruhový půdorys, podobně jako amazonští indiáni mají společné domy s elipsovitou základnou. Do středu kruhu umístil velké mořské mušle, misku s krystaly křemene, brašnu plnou usušených kokových listů a svitek usušené šalvěje. Samé posvátné předměty. Než jsme přistoupili k obřadu vlastní vnitřní očisty pomocí kokových listů a koncentrace, museli jsme být všichni, včetně celého prostoru, očištěni od všeho přítomného zla a špíny kouřem ze šalvěje. Moji amazonští indiáni zahánějí zlo vykuřováním s posvátným tabákem.

         „Nyní se obraťme k východu Slunce s rukama vzhůru,“ pokynul Asdrubal a ve svém jazyce iku promlouval k Slunci, aby následně jeho asistentka Míša zatroubila na mořskou mušli a přenesli jsme se jiným směrem. „A nyní se obraťmě na domov Slunce,“ a všichni jsme zvedli ruce k západu a Míša opět zatroubila. A pak jsme dali svůj hold k Jihu a k Severu. Potom přišlo propojení do nebes vzhůru a po chvíli jsme poklekli a propojili jsme se se Zemí. Zbýval poslední sedmý směr. A víte, jaký to byl??? „Učiňme rukou nahoře bod a obkružme jej dokola,“ řekl Asdrubal. To je tedy sedmý směr, pohyb. A tak jsme složili hold všem sedmi směrům světa, jak se sluší a patří, abychom mohli pokračovat v obřadu dál. Asdrubal nám všem v kruhu rozdal plnou dlaň kokových listů a začali jsme je v ústech žmoulat a vysávat jejich silnou esenci. Koka je stimulant a pomáhá v nebezpečí k vytvoření vyrovnanosti, zahání hlad a žízeň a dodává energii. Indiáni z And koku přežvykují po tisíciletí, ale s kokainem to nemá nic společného. Proti tomu se samozřejmě Asdrubal postavil. Jasně, koka je dar z nebes, koka je matkou všech rostlin, koka dodává moudrost a je spojnicí se Stvořitelem. Zato kokain z ní vyrábějí běloši, ke svým zlovolným obchodům.

         Vysávám šťávu a jazyk pomalu trne, v hlavě se rozsvěcuje. Máme oči zavřené, meditujeme a koncentrujeme se. Asdrubal nám všem v kruhu dává dva smotky bavlny do každé ruky, jeden do levé, druhý do pravé. Prostřednictvím bavlny bude předávat či vlastně obětovat Stvořiteli vše, co je v nás, abychom se vyprázdnili. „Předejte mu vaše myšlenky o zvířatech, o rostlinách, o kamenech, o sobě a svých blízkých, dokonale vyprázdněte ten svůj „krám“ v těle. Vše mu předejte, vše mu obětujte.“ A někdo se náhle zeptal, možná ten, který pochyboval: „Jak ten váš Stvořitel vlastně vypadá? Jak si jej kreslíte?“ Asdrubal klidně odvětil, že si jej nekreslí, protože nijak nevypadá. „Je to energie, která je všude, v stromech, ve skalách, ve vodě, v zvířatech, v nás všech. A je to dvojí energie, mužská a ženská, protože vše je a musí být v rovnováze.“ Asdrubal pak smotky vybral, a zase pečlivě všechny z levé ruky do své levé a všechny z pravé ruky do své pravé a umístil do středu.

         Kokové listy jsme si pak nadále volně brali z brašny a žmoulali v ústech, někteří pak vyžvejkanou koku odhodili do misky, někdo, jako já, jsem ji snědl. Asdrubal pak nám opět rozdal kousky bavlny do každé ruky. “A nyní do nich předejte všechny vaše špatnosti, zlé vlastnosti a myšlenky. Závist, vztek, pýchu, namyšlenost, zlo a při každém „kroku“ se na to soustřeďte a koncentruje. A teprve pak se můžeme očisťovat. Očisťme si rukama a koncentrací ústa, pak uši, oči, nos, hlavu, krk, hrudník, nohy.“ Každá jednotlivá koncentrace trvala dlouhé minuty. Pak jsme koncentrací očisťovali všechny rostliny, pak přišly na řadu zvířata, kameny, mraky, voda, řeky, Měsíc, Slunce, planety, hvězdy a Země. „A nyní se ponořte do tmy,“ tiše povídal Asdrubal asi po půl hodinové koncentraci očišťování, „ a vraťte se k sobě až do doby, kdy jste byli v placentě své matky a očisťujte ji.“ To byla nejdelší koncentrace. Minuty plynuly v tichosti a všichni pevně svírali smotky bílé bavlny mezi palci a ukazováčky. Všichni se snažili. „A pak se vydejmě k placentě naší Země a očisťujme ji…. A nyní očisťme sebe a okolí zde i našeho domova.“ Pomalu jsme dokončovali asi pětihodinové sezení v kruhu v  Písecké bráně, zatímco někde v Praze dobíhali poslední sportovci svůj půlmaratón. My jsme se sice z místa nehnuli, ale náš běh, spíš cesta, byl mnoha maratonový do vlastního nitra.

         Jak vidno, indiáni obecně nemyslí ani tak na sebe, jako na lidstvo a na čistotu Země. Přesně opačně než my. A to již od pradávna. I proto k nám přijel Asdrubal, jako jakýsi indiánský misionář, aby v nás zasel myšlenky na budoucnost lidstva a Země a zapudil naši chamtivost a neustálý „tah na branku“, tedy pouhý materialismus. Vše musí být v rovnováze, pravím a Asdrubal dodává: „Nemáme nic proti technologii, ale nesmí být na úkor spirituality, obojí musí kráčet společně.“

         Měl jsem radost ze všech asi osmdesáti přítomných, z nichž mnozí přišli jako nevěřící a odešli zasaženi „kouzlem“ prostoty, transparentnosti, duchovní čistoty a síly jednoho prostého indiána z vysokých hor Kolumbie. Byl bych však naivní, kdybych předpokládal, že všichni, nebo vůbec někdo, byl schopen se svou koncentrací dostal zpět až do své placenty nebo do placenty Země. To určitě ne, zvlášť při svém prvním sezení s kokou uprostřed ateistických Čech, ale všichni se viditelně snažili a to je pozitivní zjištění. Možná, že se vrátí do svých domovů a budou o sobě a svém životě aspoň přemítat, i když se třeba ani moc neočistili. A nejen o tom, že poprvé žvýkali koku a měli z toho všichni zprvu oči vyvalené, co to s nimi udělá a zda nedělají něco nezákonného, ale i o svém způsobu existence. A i to je velký přínos pro ně samotné a i pro lidstvo jako takové.