Šest mýtů poslance Stanjury o registru smluv - a jak je to ve skutečnosti

Poslanec Stanjura se ve svém textu, stejně jako řada dalších zaklíná ohroženou konkurenceschopností státních firem. Smlouvy, jejichž uveřejnění prý způsobí zkázu národního podniku Budvar, jsou přitom jako mýtická Lochnesska - podle svědků určitě existují, ale již 5 let unikají veškerým pokusům o věcnou právní analýzu. Nevíme tedy přesně před čím konkrétně, ale přesto část poslanců navrhuje zachraňovat státní firmy výrazným omezením zákona, který umožní průhledné nakládání s veřejnými penězi a který na Slovensku funguje už 6 let bez větších problémů.



Určitě existují! Já je skoro viděl! Smlouvy, které svým publikováním způsobí zkázu
Autor: Extra Medium, (CC BY-NC-ND 2.0)


Mýtus č. 1 – zveřejňování smluv prý „poškozuje v konkurenčním boji firmy ve vlastnictví státu, které mají průmyslovou nebo obchodní povahu.“ Státem vlastněné podniky totiž uveřejněním smluv přichází o zisk, díky tomu následně přichází o zisk i stát a tudíž i občané.

Realita – státem vlastněné podniky musí už déle než 16 let poskytovat informace podle “infozákona” o všech svých smlouvách. Podstatné je, že jak infozákon, tak ZRS chrání obchodní tajemství, průmyslové vlastnictví, autorská práva, utajované informace i osobní údaje, takže podniky je uveřejňovat nemusí. Státem vlastněné podniky mohou dokonce chránit jako obchodní tajemství i smluvní ceny a partnery. Speciální výjimku má ČEZ, a.s., který v registru nemusí uveřejňovat nic a žádosti o informace ignoruje, ačkoli je povinen je poskytovat.

Mýtus č. 2 – mezi státem vlastněné podniky spadají „zároveň vojenské podniky, které vyvíjejí vojenskou technologii pro armádu. Jistě není v bezpečnostním zájmu České republiky, aby informace o těchto výrobcích a vojenských systémech byly zveřejňovány.“

Realita – ani státem vlastněné vojenské podniky nemusejí uveřejňovat informace, které jsou obchodním tajemstvím či průmyslovým vlastnictvím. Informace o činnosti bezpečnostních složek se také neuveřejňují. Bezpečnostní zájmy republiky ZRS neohrozí.

Mýtus č. 3 – veřejné vysoké školy už nemají povinnost uveřejňovat smlouvy v oblasti výzkumu a inovací, čímž se údajně zabránilo znehodnocení investic do výzkumu v jeho průběhu.

Realita – nehledě na ZRS musejí veřejné vysoké školy poskytovat informace podle infozákona, takže výjimka v ZRS je nezachrání. I pro vysoké školy platí, že mohou chránit svá obchodní tajemství, průmyslové vlastnictví, technické předlohy, výkresy, projekty atd. Kromě toho je třeba upozornit, že existuje speciální informační systém, v němž se už dnes uveřejňuje řada smluv podle zákona o podpoře výzkumu, vývoje a inovací. Výjimka pro veřejné vysoké školy je tak naprosto zbytečná.

Mýtus č. 4 – z bezpečnostních důvodů „jsme vyjmuli smlouvy, jejichž předmětem je nakládání s výbušninou.“

Realita – utajované informace chrání zvláštní zákon a pro plošné vynětí smluv o výbušninách z registru tak neexistuje jediný důvod. Smlouvy o dovozu a vývozu výbušnin se nezveřejňovaly ani před přijetím výjimky, protože plnění těchto smluv se odehrávalo převážně mimo ČR. Z nepochopitelných důvodů jsou nově vyjmuty také všechny smlouvy týkající se objektů sloužících k výrobě či skladování výbušnin.

Mýtus č. 5 – „Český rozhlas a Česká televize nebudou muset zveřejňovat smlouvy týkající se sportovních přenosů. Jedná se o nákupy autorských práv, kdy dodavatelské firmy z důvodu konkurence nechtějí umožnit zveřejnění ceny, proto se některé typy přenosů staly pro tyto instituce nedostupnými.“

Realita – zaprvé, výjimka prosazená ODS je širší a kromě všech sportovních přenosů se týká i jakéhokoli převzatého, tedy zahraničního, pořadu. Zadruhé, i na ČT a ČRo se už dnes vztahuje infozákon, a tedy povinnost zveřejnit kteroukoliv smlouvu na vyžádání. Zatřetí, vysílání přímých přenosů pokračuje navzdory tvrzením o tom, že ČT prostě nestihne uveřejnit smlouvu v registru smluv včas a reportáže o teroristických útocích se nestihnou. Pro srovnání: Rozhlas a televízia Slovenska uveřejňuje nejen smlouvy, ale i faktury bez problémů.

Mýtus č. 6 – Poslanci prý namísto výjimky pro národní podnik Budějovický Budvar zvolili „systémové řešení spočívající ve stanovení parametrů, které musí podnik splňovat, aby do dané kategorie zapadal.“

Realita – vzhledem k tomu, že Budvar je jediným národním podnikem, sepsat mu výjimku na míru by bylo celkem snadné. ODS místo toho  podpořila změny, které vedou k nejasnostem v tom, čí smlouvy musí být uveřejněny. Poslanci nebyli schopni ani správně opsat definici veřejného zadavatele ze zákona, a tak se namísto činností bude u státem vlastněných podniků posuzovat jejich „průmyslová nebo obchodní“ povaha, patrně analogicky (nikoli zcela stejně) k určování této povahy u veřejného zadavatele. Důsledkem je nejistota při výkladu těchto neurčitých právních pojmů nejen samotných státem vlastněných podniků (protože určení průmyslové nebo obchodní povahy není jednoduché, Lesy ČR by mohly vyprávět), ale i jejich smluvních partnerů. Nesprávné určení „povahy“ přitom bude mít za následek zrušení všech neuveřejněných smluv.

Abychom to shrnuli, pan poslanec Stanjura se pokusil vysvětlit, proč ODS potřebuje skrývat, za co stát utrácí. Nepřispěl však k vymýcení mýtů, ale naopak k mystifikaci voličů před volbami do Poslanecké sněmovny. Ve svém článku hájí hlasování pro nepromyšlené a zbytečné výjimky namísto toho, aby vyzval své kolegy v Senátu k nápravě toho, co poslanci evidentně nezvládli.